Wednesday 5 August 2015

Život au-pair: Epizoda 1

Nikdy neuvěříte, co všechno se za tu dobu, co jsem tu naposledy psala stalo!
Je toho fakt milion, tak to asi udělám tak, že to rozdělím na jednotlivé "epizody", ať vás nezavalím hned v prvním článku.
Posledně jsem vám prozradila, že se chystám do Švédska jako au-pair a pak se po mně slehla zem - protože jsem to prostě já, chodící skandál, a žít klidný spořádaný život u mně nepřipadá v úvahu.

Začalo to tedy takhle:
Týden před odjezdem jsem chytla angínu, kterou jsem odmítala přijmout jako něco, co by mě mělo před odjezdem zastavit, a nadopovaná antibiotiky jsem i přes nesouhlas rodičů odletěla do Stockholmu.
Všechno se zdálo být super - švédský taťka mě vyzvedl na letišti a jeli jsme do školky vyzvednout ročního Danteho (oni totiž všichni Švédi začínají chodit do školky už od 1 roku - trošku hustoles, co?).
Dorazili jsme do školky a už se na mě smál malý blonďatý modrooký roztomilouš, kterého si pamatuju z fotek, co mi poslala jeho švédská maminka, tak se k němu hned nakláním, že se pozdravíme, a v tom zvednu oči ke švédskému tatínkovi, který zrovna zvedá do náručí další naprosto identické blonďaté modrooké mimčo - Danteho, tentokrát toho pravého. 
Nekecám, ale prostě takhle podobná dvě díťata, která nejsou vzájemně nijak pokrevně příbuzná, jsem ještě nikdy neviděla! Jako by nebylo málo, že naprosto všichni jeho "spolužáci" byli modroocí a blonďatí, ale tenhle jeden konkrétní (myslím, že se jmenoval Johannes) byl prostě jako Danteho dvojče.
Před tatínkem jsem to nakonec uhrála na to, že jsem kamarádská ke všem dětem na světě a zamávala dalším třem blonďákům, co byli poblíž, abych nevypadala, že nepoznám dítě, o které se mám následujících 8 měsíců starat.

S Dantem jsme si nakonec padli do oka hned po příjezdu ze školky a hráli si celé odpoledne, což bylo fajn, protože mě jeho rodiče několikrát předem varovali, že je plachý a bude mu trvat několik dní, než se se mnou skamarádí - prý si s jejich minulou au-pair nechtěl hrát celé první 2 týdny (nojo, nic proti jejich minulé au-pair, teď už jsme shodou okolností kámošky, ale byla jsem šťastná jako blecha, že mi jde něco líp, než někomu předtím ;))

Seznámení s Leonem (10), Malvou (8), švédskou maminkou a pejsanem proběhlo nakonec hladce a všechno se zdálo být tak, jak má - přidělili mi krásný pokoj, opravdu se zajímali o to, abych se u nich dobře cítila a celkově jsem z toho měla dobrý pocit.

Po 3 dnech, co jsem dobrala antibiotika a stihla se překvapivě rychle začlenit do rodiny, jsem se z ničeho nic osypala od hlavy až k patě vyrážkou, takže jsem vypadala, jako bych spadla úplně celá do kopřiv, a to jsem už začala tušit, že asi něco není v pořádku - no a taky že nebylo!
V nemocnici mi vzali krev a zjistili, že jsem celou dobu vůbec žádnou angínu neměla - byla to totiž mononukleóza.
Kdyby se tohle stalo v Česku, byl by to konec mojí au-pair kariéry - lehnout do postele a ležet minimálně měsíc v klidu, držet přísnou jaterní dietu a nenamáhat se minimálně příštích 6 měsíců.

No ale jelikož jsem byla ve Švédsku, kde se mononukleóza vůbec neřeší tolik, jako u nás - švédská doktorka napsala mojí au-pair rodině dopis, že mám sice mononukleózu, ale o děti se nadále starat můžu a že to časem přejde samo. Dostala jsem předpis na léky proti vyrážce a šla domů.

Moje české rodiče samozřejmě málem trefil šlak a hnedka chystali můj odlet domů do Česka.
Jenomže já to prostě nemohla vzdát po pouhých 4 dnech a i přes naléhání celého mého košatého rodokmenu jsem na vlastní nebezpečí zůstala.

Začátky byly těžké - jelikož jsem přijela v lednu, byla ve Švédsku zrovna polární noc, která se sice projevuje ve Stockholmu mírněji než třeba v Laponsku, ale i tak byla úplná tma minimálně 17 hodin denně.
Taková polární noc (ZDE odkaz na písničku Polar Night od finského zpěváka jménem Tuomo, jen tak mimochodem!) je docela zápřah i pro zdravého člověka, takže já s mononukleózou, která navíc spím hodně i za normálních okolností, jsem se cítila jako medvěd, kterému je odpírán zimní spánek a jediným cílem každého dne pro mě bylo odpracovat si svých povinných 6-9 hodin a jít spát.

Vypadalo to asi takhle:
7:00 - 8:15 - připravit snídani a svačiny do školy, nakrmit Danteho, vypravit děti do školy/školky
8:15 - 8:45 - zavézt Danteho do školky (pokud tak neudělali rodiče)
8:45 - 10:00 - úklid domu (vysát nebo vytřít jedno z pater, utřít prach, apod.) + venčení psa
10:00 - 13:00 - volno!!! = spánek
13:00 - 19:00/20:00 - vyzvednout Danteho ze školky, starat se o něj až do společné večeře + venčení psa

Víkendy a pátky jsem měla většinou volné, takže ty jsem většinou strávila spaním do 3 odpoledne, najedla se a zbytek dne strávila v posteli u Skype s kamarády/rodinou nebo sledovala seriály. Na nic jiného jsem neměla energii a i když jsem toho tolik naspala, nikdy jsem se necítila úplně vyspaná.
Byl to můj volný čas, takže jsem si řekla, že si můžu dělat (nebo spíš nedělat), co sama uznám za vhodné a rekreace u mě byla na prvním místě. Ono ostatně nebylo moc co dělat i tak - ta zima, tma a sníh za oknem mě fakt nelákaly vyrazit si ven a trávit tam hodiny jenom proto, že se to má - tady jsem ale narazila hodně tvrdě. 
Protože se ve Švédsku mononukleóza tolik neřeší, lidi o ní moc neví, takže moje vysvětlování, že jsem hrozně unavená a jsem ráda, když se vůbec dokážu postarat o děti a domácnost, je vůbec nezajímalo, a stáli si za svým, že bych měla být víc aktivní a jít dětem příkladem.
Tohle docela chápu - chtějí, abych byla starší sestrou jejich dětí a trávila s nimi svůj volný čas, a to bych taky byla ráda dělala, jenomže ne s mononukleózou.

Došlo mi, že to takhle dále nepůjde a začala jsem přemýšlet o tom, co budu dělat dál.
Mám se vrátit do ČR? Nebo si najít jinou au-pair rodinu, které bude jedno, co dělám ve svém volném čase? Nebo mám jet do Falkenbergu, kde jsem pracovala v létě v obchodě s oblečením a zrovna mě tam potřebují + šéfka mi sama nabídla, že mám přijet a budu mít volnější režim?

Každá z možností má své klady i zápory:

1) Návrat do Česka:
Když se vrátím do Česka, tak si neodpustím, že jsem to vzdala a navíc už jsem počítala s tím, že nebudu chodit do školy a pronajala byt v Brně jednomu Ekvádorci, pamatujete?

2) Falkenberg:
V zimě je Falkenberg "mrtvé město", což znamená asi 20 000 lidí a oproti 2 milionovému Stockholmu by to byl docela velký skok. Když jsem tam byla v létě, bylo tam 3x více lidí, navíc bylo krásně, teplo a člověk mohl chodit k moři a procházet se na pláži. V zimě tohle všechno odpadá, takže bych se tam asi ukousala nudou.

3) Najít si novou rodinu:
Fajn, to by bylo supr, ale jak jim vysvětlit, že ve volném čase budu jenom spát, protože mám nemoc, která se ve Švédsku vůbec neřeší? Navíc někomu vysvětlovat, že jsem nemocná a mám hlídat jejich děti je asi úplně nepřesvědčí, i když mám to jejich švédské potvrzení, že k dětem můžu. A jak takhle narychlo někoho vůbec splašit? Najde se vůbec taková rodina, které bude jedno, že pořád spím?

Nebo existuje ještě úplně jiná možnost?
Dilema, dilema, dilema.

Zajímá vás, jak to nakonec bylo? 
Tak to si počkejte na další článek! A ne, nebude to za dalšího půl roku, nebojte! :D

7 comments:

  1. Skvělé, skvělé, skvělé ��už se těším na pokračování (i když vím, jak jsi se rozhodla)��

    Čauky Renča Č.

    ReplyDelete
  2. Tešíííím sa už na ďalší článok, som zvedavá :) Dúfam, že už si zdravotne v poriadku.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Díky moc! Už jsem zase zdravá a plná života! :D

      Delete
  3. Super článek Kájo! :) Připomíná mi to začátek fajn knihy ;). Domča S.

    ReplyDelete
  4. Podařilo se mi získat svého manžela s pomocí doktora kouzel jménem dr Ajayi, když jsem zjistil, že ho okouzlila jiná žena, byl jsem velmi šťastný, že jsem kontaktoval sesilatele kouzel, protože právě díky němu jsem byl schopen získat svého manžela zpět a teď žijeme v míru. kontaktujte doktora Ajayiho za veškerou vaši kouzla, pomohl mi získat zpět mého manžela. Věřím, že vám pomůže s tím, co vás trápí. E-mail drajayi1990@gmail.com nebo whatsapp: +2347084887094.

    ReplyDelete