Friday 7 August 2015

Život au-pair: Epizoda 2

Minule jsem se zapomněla zmínit o tom, že ještě před mým odjezdem do Stockholmu došlo k úplně šílené náhodě - na Facebooku mi napsala jedna slečna, že díky Votočvohoz narazila na můj blog a zjistila, že se chystám taky na ostrov Lidingö, kde ona už od srpna pracuje jako au-pair, a že by se prý se mnou ráda sešla až přijedu!
Byla jsem ráda, že už předem znám někoho, kdo se se mnou bude dobrovolně bavit, ale až teď vím, že kdyby mi byla Terka nikdy nenapsala, můj pobyt ve Stockholmu by skončil už po prvním měsíci.
Terka mě seznámila s její další českou kámojdou Lenkou, takže jsme spolu chodily na kafe ve třech a řešily naše každodenní patálie s díťaty, které jsme měly na starost.
Lenka už v té době pracovala jako učitelka v mateřské školce, takže nebydlela s její minulou au-pair rodinou, ale v bytě, který sdílela s jedním Švédem - neříkám to jenom tak, uvidíte,
co všechno se na světě může stát a jak je život někdy neuvěřitelně nepředvídatelný.

Pojďme tedy dál:

Jelikož se situace v mojí au-pair rodině stále vyhrocovala a já neměla sílu vést válku se švédskými rodiči do nekonečna, rozhodla jsem se, že si začnu hledat rodinu novou.
Překvapivě rychle se mi ozvala jedna, která bydlela asi 40 minut od té původní a po společné schůzce i s jejich dětmi jsme se domluvili, že u nich můžu začít hned, jakmile to bude možné.
Hm, to bylo super, až na to, že jsem udělala něco, za co mě tady 90% z vás zavrhne, ale nemá smysl tady lhát, takže se připravte, že vás teď asi docela naštvu.
Když jsem se s touhle novou rodinou domlouvala na pracovních podmínkách, nezmínila jsem se jim, že jsem nemocná. Bavili jsme se jen o tom, že dokud si odpracuju svoje povinné hodiny, oni se nebudou starat o to, jak dlouho spím, nebo co dělám ve volném čase.

Rozhodnutá ukončit utrpení v původní rodině jsem se vrátila domů a oznámila švédským rodičům, že se chystám odejít hned, jakmile si za mě najdou náhradu.
Tím jsem však způsobila hádku vikingských rozměrů - prý od nich přece nemůžu odejít, oni mě doma chtějí a nevidí důvod, proč bych od nich měla odcházet. Vysvětlovat jim, že mi sami řekli, že "au-pair, která po práci jenom spí, opravdu nechtějí", bylo marné.
Trvala jsem na tom, že u nich zůstanu do té doby, než si za mě najdou náhradu, ale atmosféra v domě od té hádky natolik zhoustla, že jsme se nakonec domluvili na odjezdu do konce týdne.
Nejhorší na tom bylo, že s Leonem, Malvou a Dantem jsme se za uplynulý měsíc stihli natolik sblížit, že jsem je brala jako svoje vlastní sourozence.
Tím, že jsem s Dantem trávila více času, než jeho rodiče, jsme si na sebe zvykli natolik, že si mě pletl se svojí opravdovou maminkou a ze všeho nejvíc mi trhalo srdce to, že problém nebyl ve vztahu mezi mnou a dětmi (jak by se dalo předpokládat, když jde o au-pairing), ale v tom, co jsem dělala/nedělala ve svém volném čase.

Tohle bylo asi to nejtěžší období. Zima, tma, stres, dilemata.
Začala jsem mít hrozný strach, že se to pokazí i u té druhé rodiny a já si tímhle budu muset projít znova a navíc mě hrozně užíralo moje svědomí, že jsem jim zatajila svůj zásadní problém, a to, že mám mononukleózu.
Znovu jsem se dostala do kolotoče - letět domů / odjet do Falkenbergu / přiznat se.
Lámala jsem si s tím hlavu ve dne v noci, střídavě hledala letenky do ČR a vlaky do Falkenbergu, až nakonec vyhrálo moje svědomí, které mě přinutilo přiznat se nastávající rodině, že jsem nemocná.

Konečně se mi ulevilo.
Sice jsem si tak zavřela dveře k nové rodině, ale ten pocit úlevy za to fakt stál.
Zrovna jsem si vyhledávala spoj do Falkenbergu, když mi přišla zpráva od Terky s otázkou, jak se mám a já jí vyklopila, co se všechno stalo.
Asi hodinu nato jsme se všechny tři i s Lenkou sešly ve městě, a ty moje milé holky vymyslely, že u nich můžu zůstat, dokud si nenajdu jinou práci tady ve Stockholmu.
Tohle je přesně to, co mě na životě baví - nikdy nevíš, kdo a co tě v životě potká a jakým způsobem tě ovlivní.
Sbalila jsem si tedy svých pět švestek a strávila několik dní u Terky a její au-pair rodiny.
Pak si mě pod křídla svého bytečku vzala zase Lenka, která mi poskytla svoje bydlení, společnost a psychickou podporu po dobu 2 týdnů.
Mezitím, co jsem měla čas odpočívat, držet jaterní dietu, jíst ostropestřec mariánský (super věc na játra!) a nestresovat se, jsem se stihla dostat z nejhoršího a na další návštěvě v nemocnici už byly moje jaterní testy zase v normě.
Dny se začaly prodlužovat, já začala mít více energie a celkově jsem se cítila fyzicky i psychicky zase fajn.
Díky Lenčiným známostem ze školky se mi poštěstilo, že o mě měly zájem hned dvě rodiny, které obě nabídly mnohem lepší finanční ohodnocení, než je u au-pair zvykem.
Nakonec jsem si vybrala tu, která mě byla schopná ubytovat dřív a tím jsem zase získala pevnou půdu pod nohama.

A jak to bylo dál? To se dozvíte zase příště!
Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova! (ojoj, píšu to jako obvykle v noci/brzy ráno a je zrovna 3:57, tak to prosím berte na vědomí)

12 comments:

  1. Jsem napnutá jak kšandy, nemůžu se dočkat pokračování :) jsem ráda, že jsi se k blogu vrátila, protože mě tvé články moc baví a psaní ti jde skvěle :)

    ReplyDelete
  2. Tak tento blog jsem měla najít až po tom, co svoje au-pair dobrodružství dopíšeš! :D Moc ráda čtu podobné články, ty tvoje jsou suprové! Taky se za pár měsíců/let takto do ciziny chystám. A tak trochu podvědomě se od toho asi snažím odradit :D O:-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju! Třeba za pár měsíců/let taky budeš psát blog o svých dobrodružstvích z ciziny a budu to číst zase já! :)

      Delete
  3. Teda, moc se tesim na dalsi dil :) tady v Kanade se taky mono neresi, proste neco jako tezsi chripka, tady mas leky a za tyden at jsi v praci - snad tu neonemocnim (info o mono od recepcni z hotelu). Veronika ^^

    ReplyDelete
    Replies
    1. Fakt? Nebude to mít nějakou spojitost s chladným podnebím? :D Jakože Kanada a skandinávské země prostě mononukleozu neřeší, zachovávají si "chladnou hlavu" :D

      Delete
  4. Super článek! Těším se na další díl :)

    ReplyDelete
  5. Dobrý článek, díky ti za něj. Chystám se také odstartovat kariéru au pair :D tak je dobré si přečíst něčí zkušenosti. Těším se na další díl.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju! Kam se chystáš? Snad tě od toho neodradím :D

      Delete
  6. To jsou skvělý epizody! Píšeš to suprově:) Jsem fakt zvědavá na další. Držim pěsti ať se ti daří a závidim, že jsi tak odvážná a odhodlaná:)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju moc! No moji rodiče z té odvahy a odhodlání zas tak nadšení nejsou :D

      Delete
  7. Už bude to příště? Nemůžu se dočkat! :-)

    ReplyDelete