pondělí 24. srpna 2015

Život au-pair: Epizoda 4

V nové rodince jsem nakonec zůstala 4 měsíce, od konce února do konce června, kdy začaly prázdniny a já měla měsíc volno, stejně jako rodiče a děti - Švédi mají totiž průměrně 4 týdny letní dovolené a tahle rodina jich měla dokonce 6!

Když začal Henry chodit do školky, byl můj denní režim mírnější než u předešlé rodiny a taky jsem se vyhla úklidu celého domu, protože si tady tito platili zvlášť slečnu na uklízení.
Můj den tedy vypadal asi takto:
6:30 - 8:15 - připravit dětem snídani, posnídat s nimi, vyčistit jim zuby, vypravit je do školky a připravit jim věci s sebou (např. oběd na výlet, oblečení do tanečků,..)
Jednou ráno, když se Filippa oblíkala do školky, přišla ke mně, a protože ještě neznala slovo 'podprsenka', začala mi odhrnovat výstřih s otázkou: "Jaké máš dneska prsa?" (zkontroluje to) a prohodí: "Hmm, černé!" :D

Naštěstí měli rodiče školku po cestě do práce, takže je z 95% vozili ráno sami a já měla volno celé dopoledne. Když ne, jela jsem s dětmi do školky já, což vypadalo asi takto:
Filippa si stoupla na takový malý "podvozek", který byl připevněný ke kočárku, v něm už seděl Henry a já je tlačila na 15 minut vzdálenou autobusovou zastávku, což nám ale trvalo minimálně půl hodiny, protože jsme cestou museli sbírat ze země všechno, co díťatům padlo do oka, což znamenalo zastavovat každých 10 sekund a u zastávky skončit s kočárkem těžším o 5 kg obsahujícím zejména kamení, klacky a všelijaké druhy rostlin.

Jednou, když jsme takhle ráno čekali s díťatama na zastávce, přijížděly hned dva autobusy za sebou a my měli nastoupit až do toho druhého. Henrymu zrovna spadl dudlík, tak ho zvedám ze země a hledám v kabelce druhý, když se zavřou dveře prvního autobusu, ten odjíždí a já si všimnu, že Filippa, která byla celou dobu u kočárku se mnou, je najednou pryč.
Rozhlídnu se po zastávce, ale Filippa nikde. Otočím se zpátky na autobus a sevře se mi žaludek - "Ona nastoupila do špatného autobusu! Co mám teď proboha dělat?? Zavolat na nějakou autobusovou linku, že mi zrovna ujelo dítě? Nebo rodičům, že jsem nechala Filippu nastoupit do autobusu samotnou, aniž bych si toho všimla?? Co teď bude Filippa dělat??? Vystoupí na další zastávce? Nebo teď brečí v autobuse a nikdo jí ani nemůže pomoct, protože u sebe nemá žádné telefonní číslo? ONI MĚ ZABIJOU!!!!!!!!!!!!!! NE, TO UDĚLÁM SAMA, PROTOŽE JESTLI SE JÍ NĚCO STANE, TAK BYCH SI TO NIKDY NEODPUSTILA!!!!!!!!!"
Je mi na omdlení, cítím, jak se mi svírá hrdlo a napadá mě, že když se rozběhnu za odjíždějícím autobusem, třeba ještě zastaví. Popadnu tedy kočárek s Henrym a snažím se ho rychle rozjet, když ucítím, že je nějak moc těžký a zpoza něj se ozve: "Faktiskt, får jag säga något?", což je Filippina oblíbená věta a ve volném překladu znamená:"Můžu něco říct?" - ta malá příšerka si sedla do košíku, který byl pod kočárkem, takže nebyla vidět!
Už si fakt nepamatuju, co mi to zrovna chtěla říct, ale celou cestu autobusem, tentokrát tím správným, který přijížděl těsně v závěsu za oným "osudným", jsem Filippě vysvětlovala, že do košíku pod kočárkem se za nic na světě nesedá, ale že je správné, že vždycky čeká na autobus, kterým pojedeme všichni a je smrtelně důležité, aby nikdy nikam nenastupovala sama.
Slíbila mi to pod podmínkou, že jí dám svoji melounovou žvýkačku a do školky jsme dorazili bez úhony.

Uff... teď se vraťme k mému dennímu režimu:

8:15 - 12:00 - volno!!! (vlastně jsem měla volno od 8:15 do 14:30 s tím, že musí být hotové prádlo, nádobí a večeře, takže když jsem to stihla ráno, měla jsem volno až do půl třetí ;))

12:00 - 14:30 - uklidit nádobí, postarat se o špinavé prádlo (vyprat, vysušit v sušičce nebo pověsit - u věcí, které by se mohly poničit, poskládat, rozdat) - tohle byla pohodička, prala jsem jak svoje oblečení, tak i jejich a vůbec se neřešilo žehlení, takže krása, a navíc jsem měla každý den čisté prádlo, což bylo taky fajn.
Taky jsem v této době vařila jídlo na večeři, abych ho nemusela připravovat večer s díťaty - ono totiž i to ohřívání bylo večer s dvěma rozjívenými dětmi dostatečně adrenalinové.
Takováto zkušenost mi přišla docela vhod, protože jsem se naučila vařit několik fajn chutných jídel, i když šlo převážně o mleté maso a těstoviny, což bylo jediné, co tato díťata zaručeně jedla:
Příklad jídelníčku jednoho týdne:
Pondělí: masové kuličky, těstoviny/rýže, zelenina
Úterý: lasagne, zelenina
Středa: špagety s omáčkou z mletého masa (švédská verze boloňských špaget), zelenina
Čtvrtek: párečky s rýží/těstovinami, zelenina
Pátek: Tacos s mletým masem, různými omáčkami a zeleninou
Víkdend: Karbenátky s těstovinami/rýží nebo něco z předešlého týdne + zajímavost! 
Sobota je jediný den v týdnu, kdy děti můžou jíst sladkosti! (jojo, fakt to tady tak funguje!) 
Proto se v IKEI ve stánku s jídlem jmenují sladkosti "Lördagsgodis", což doslova znamená: "Sobotní sladkosti".
Jo a taky je tady zvykem si kupovat tyhle sladkosti na váhu, přesně, jak je tomu v IKEI.
Člověk si nabere všechno možné do papírového sáčku nebo kyblíku a pak zaplatí podle toho, kolik jejich cukrovinkový "náklad" váží ;) Jen zřídkakdy si tady někdo koupí balíček bonbonů tak, jako to je zvykem u nás, a když už, tak jsou to z 99% "Bilar", neboli "Autíčka".
Ještě jedna věc ke sladkostem:
Já a můj švédský kámoš Douglas, kterého můžete znát z článku o Falkenbergu z minulého roku, jsme si asi před půl rokem navzájem poslali balíček sladkostí, které jsou typické pro naši zemi, takže jsem mu nabalila tohle:
A on mi poslal plný balík jeho nejoblíbenějších švédských sladkostí, z čehož se daly s požitkem sníst asi jenom 3 věci, protože ostatní byly buď se slanou lékořicí nebo salmiakem, což je prostě něco, čemu se snad ani nedá říkat sladkost :D Ne, dělám si srandu, samozřejmě, že jsem moc ráda, že jsme si s Douglasem udělali takovou zajímavou ochutnávku, a popravdě jsme to se ségrou samozřejmě spořádaly hned, co mi balíček přišel, jenom ty salmiakové bonbony s názvem Lakrisal nám doma leží doteď :D

No nic, zase jsem odbočila od svého denního programu, tak se k němu vraťme znovu, ať to má tady nějaký systém :D

14:30 - 18:30 - cesta pro díťata do školky, vyzvednout je a zavézt domů, což kromě upištěné jízdy autobusem zahrnovalo také tlačit obě díťata do kopce od zastávky až domů, zpívat jim u toho, trhat květiny a opět nakládat kočár kilogramy kamenů, klacků a dalších darů přírody.
Po příchodu domů umýt ruce, převléct Henryho do čistého oblečení a přebalit, Filippa si oblíkla svoje princeznovské šaty, dali jsme si svačinu a hráli si, tancovali a všelijak blbli až do večeře, kdy jsem jenom ohřála předem připravené jídlo a mohli jsme všichni v klidu jíst.
Po večeři se většinou vraceli rodiče, což znamenalo, že jsem měla od díťat pokoj a jenom uklidila kuchyň + hračky a měla volno až do druhého dne.

Takhle to mimochodem vypadá, když večeříme a Henry Penry nechce jíst:

video

Víkendy jsem měla volné, takže jsem byla spokojená a celkově jsem byla zase šťastná a měla dobrou náladu, že je zase všechno fajn.
Rodina na mě byla moc milá a snažili se mi ve všem vyjít vstříc, takže jsem s radostí uklízela, i když jsem nemusela a byla s dětmi i ve svém volném čase.
Dokonce jsem od rodinky dostala iPhone 4, protože brácha od Denise, který byl mimochodem úplně nádherný :D, pracoval jako operátor v jedné telefonní společnosti a tenhle iPhone mu ležel doma nepoužívaný.
To byl zásadní moment v mém životě, protože já, která jsem měla dosud 2,5 roku starou Nokii a nikdy nezažila pocit "mít svůj vlastní dotykový telefon/smartphone", jsem vůbec nevěděla, co všechno se dá s takovým mobilem dělat.
Snapchat, Messenger, Instagram, WhatsApp - tohle pro mě bylo něco, co jsem znala jenom ze slyšení a přesně nevěděla, k čemu se tyhle aplikace používají.
Navíc jsem doposud brala výrobky Apple jako něco předraženého a nezaslouženě opěvovaného, takže kdyby mi někdo před příjezdem do Stockholmu řekl, že budu mít svůj vlastní iPhone, vysmála bych se mu a řekla, že takhle předražený mobil fakt nepotřebuju.
Tady ve Švédsku je ale iPhone brán úplně jinak, než u nás v Česku - protože mají Švédi 3x vyšší plat, není pro ně iPhone synonymem pro luxus jako u nás v Čechách. Tady mají iPhone i lidé ze sociálně nižších vrstev a navíc jsou tady ceny starších typů úplně jinde, než u nás, takže takový iPhone 4 se dá sehnat v přepočtu za 3000 Kč, což mi přijde jako hodně přijatelná částka.
No, prostě jsem dostala mobil a hodně rychle si zvykla na tenhle smartphonový styl života, který zahrnuje tyto starosti:
1) hledání wifi každou minutu pobytu mimo domov
2) pro zapomenutou nabíječku se vrátíte, i kdyby vám měl ujet autobus
3) při příchodu do kavárny/restaurace/vlastně jakékoli budovy hledáte zásuvku a opět wifi/heslo na wifi
4) focení/natáčení a následné sdílení všeho, co můžete vidět kolem vás včetně jídla, pití, zvířat, dětí, přírodních úkazů + samozřejmě fotky a videa vás samých
5) schůzka s kámoškama, kdy všechny sedíte v kavárně a půl hodiny nepromluvíte ani slovo, protože jste všechny na mobilu

a další.

Co se týče natáčení, nejradši bych měla u sebe kameru puštěnou v jednom kuse, protože bych tak zachytila situace, které fakt stojí za zaznamenání a mohla bych si je pouštět pořád dokola, když bych měla špatnou náladu.
Jedna z nich je například tahle, kterou jsem už psala v diskuzi "Příbehy au-pair" na Votoči, ale přidám ji i tady, protože to je pořád ze života au-pair a nemělo by to tu chybět.
Je to z doby, kdy jsem zrovna bydlela u Lenky, hledala si novou au-pair rodinu a brala jakoukoli nabídku práce, což v tomto případě bylo jednorázové hlídání Alfreda, dítěte z bývalé Lenčiny au-pair rodiny, která bohužel potřebovala jenom jednodenní hlídání a ne au-pair na plný úvazek.
I tak jsem ale byla ráda, že si něco vydělám a budu mít aspoň více referencí.
Tady je tedy ta příhoda:

Když jsem jednou hlídala 4 letého Alfreda od jedné jiné švédsko-americké rodinky, která zrovna potřebovala pomoct, rázně rozhodl, že si budeme hrát na doktora - on bude doktor a já pacient. Pod šaty mi nacpal dvě panenky, jakože jsem těhotná a musela jsem ležet. Vůbec mi to nevadilo, měla jsem klídeček, ležela na posteli a on mi jenom měřil teplotu, poslouchal břicho fonendoskopem, klepal mi na něj kladívkem a sem tam si něco rádoby zapsal do kalkulačky. Takhle ho to bavilo asi 15 minut. Pak mi ale řekl, že mě bude muset prohlídnout důkladněji a že si mám lehnout na zem. Udělala jsem, co mi řekl, on mi vyhrnul šaty až úplně nahoru, vyndal panenky a řekl, že teď si bude muset poslechnout moje břicho pořádně. Přes hlavu mi položil ručník, ať se prý nedívám, a hlavou si mi lehl na holé břicho a poslouchal. Já tam ležím, přemýšlím, jestli je to pořád ještě v rámci "vhodné výchovy" a nechám ho, ať mě teda poslouchá a uvidím, co se bude dít. Alfred, schovaný pod šaty (přehodil si je přes hlavu, takže mu z pod nich čouhaly jenom nohy) si spokojeně leží na mém holém břichu, mi se honí hlavou, jestli to náhodou nevypadá jako dětská pornografie a přemýšlím, jak mu vysvětlit, že se tohle jaksi nehodí, tak si odhrnu šaty, že mu řeknu, ať si jdeme hrát na něco jiného a on se na mě zpod šatů zamračí a říká: "Come on, I am working here!" ("Ale notak! Já tady pracuju!") a přetáhne si šaty zase přes sebe. Co na to říct, asi s ním nehnu, tak ho nechám, ať si mě klidně poslouchá do aleluja a když už tam leží asi 5 minut, opatrně odhrnu šaty, abych se podívala, jak na tom je, a on mi tam bobek usnul :D 
Možná to někomu z vás nepřijde nijak zajímavé, ale já fakt někdy žasnu nad tím, co ta díťata někdy vymyslí a jak to asi vypadá, kdyby nás někdo pozoroval :D

Tak to je pro dnešek všechno, už se moc těším, až budu mít čas napsat další díl!
Snad tyhle epizody stihnu dopsat co nejdřív, abych už mohla psát i o tom, co se děje teď!
Pište prosím vaše reakce, za každý komentář jsem moc ráda a třeba minule jsem se nedozvěděla, jestli mám psát jednotlivé krátké příhody rovnou do těchhle epizod nebo až zvlášť do jednoho článku, tak jsem to udělala podle sebe :D
Takže jestli máte někdy pocit, že se chcete ke článku vyjádřit, tak to určitě udělejte a já budu jedině ráda!

19 komentářů:

  1. Mě by zajímalo, co cizinci říkají na naše sladkosti, přeci jen co občas sleduji nějaká videa, kdy české youtuberky ochutnávají japonské či americké sladkosti, častokrát se moc netváří. Jinak chytré telefony mají svá pro i proti, ale osobně nesnáším, když jedu autobusem a dvě třetiny lidí koukají do svýho mobilu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tady je zrovna ukázka jedné Japonky, co ochutnává naše sladkosti: https://www.youtube.com/watch?v=3DEB-E1TdJM :) Jinak s těmi mobily - tady ve Švédsku je to skoro povinnost být v autobuse nebo jakékoli MHD na mobilu, protože tady je nějaké okukování nebo navazování kontaktu se spolucestujícími extrémně nežádoucí, takže mají všichni sluchátka a předstírají, že jeden druhého nevidí :D

      Vymazat
  2. Ahoj, teda, jist sladkosti jen v sobotu, na to jsem moc zavislak :))) ja hlasuji pro psani prihod postupne, naraz by toho asi bylo moc :))) mej se krasne, V. ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, ty taky! A závislák jsem taky, takže dětem moc příkladem nejdu, když jím sladké několikrát do týdne ;)

      Vymazat
  3. Moc si tyhle tvoje články užívám! :) Pár věcí, co se mi honilo hlavou při čtení: 1) líbí se mi, když mluvíš Švédsky, 2) nikdy v životě bych nezvládla jíst sladkosti jen v sobotu a 3) při tvojí autobusové příhodě jsem si vzpomněla, jak se nám na výletě v první třídě po cestě ztratil jeden kluk, telefony nebyly a paňčelka zřejmě dost panikařila, ale všechno dobře dopadlo, jen klučina si vysloužil poznámku do žákovské...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, to mě moc těší! :) A chudák paní učitelka, úplně to za ni prožívám :D

      Vymazat
  4. O sladkých sobotách nám říkali ve škole, no, je to prý jeden z podstatných faktorů, proč mají jejich děti prakticky nulovou kazivost zubů a samozřejmě dětská obezita taky nehrozí. Osobně bych to taky nedala, ale je fakt, že by to ani mně v mým věku neškodilo. :D
    Jinak epizodně je to super. Měj se co nejlíp! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Super čtení, sice mám na práci miliardu jiných věcí, ale jsem ráda, že si přečtu příběhy, které sama nezážívám a s dětmi je někdy opravdu divná sranda :D už se těším na další díl !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, možná to je někdy lepší jenom číst :D

      Vymazat
  6. To s tím autobusem zní jako pěkný psycho :D samotnou by mě z toho asi kleplo na místě. Hodně mě zaujala jejich sobota a sladkosti, u nás je zázrak když se dodržuje pravidlo, sladkosti až po o. Jsem ráda za tvé články :D při jejich čtení tě fakt obdivuju co vše jsi zvládla a jelikož přemýšlím také o kariéře au pair, tak mám šanci aspoň číst všechny postřehy. Jen tak dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Pokud se odhodláš, kam bys chtěla jet?

      Vymazat
  7. Strašně dobře se to a čte :) a chci se zeptat jak to máš s tou švédštinou, na jaký úrovni si mluvila, když si odjížděla a měla si ze začátku problémy s domluvou?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! :) Švédsky už jsem uměla docela plynule potom, co jsem byla v létě 2 měsíce ve Falkenbergu, takže už jsem neměla problém s mluvením tak, jako když jsem přijela do Švédska poprvé. Švédština fakt není těžký jazyk a díky tomu, že už jsem se předtím rok učila norsky, to šlo hrozně rychle. Podle mě je švédština nejjednodušší ze všech severských jazyků, takže kdyby někoho lákalo se ji začít učit, určitě do toho jděte :)

      Vymazat
  8. Ahoj, trochu mimo článek,ale na fb jsem viděla, že jsi pracovala v Tigeru, tak bych se ráda zeptala, jak jsi se k této práci dostala a jestli se to dalo skloubit se školou, poř. jak často jsi tam chodila?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Do Tigera jsem se dostala tak, že jsem na prodejnu v Brně přinesla svůj životopis a oni mi zavolali, že jsem je zaujala, já přišla na pohovor a přijali mě. Byla jsem tam ale jenom 2 týdny, z toho to byly většinou dvanáctky několik dní za sebou a pak třeba den volna nebo tak, takže moc nemůžu říct, jak se to dá skloubit se školou, protože jsem tam moc dlouho nepobyla. Nevím, jak to tam je teď, ale být tebou, tak tam normálně zajdu s CV a oni se snad ozvou. Když budou mít zájem, tak ti dají volno v době, kdy máš školu, ale předem tě upozorňuju, že pokud se chystáš na pobočku do Brna a nezměnilo se vedení, tak se máš na co těšit :D Kdyžtak pak dej vědět, za zkoušku nic nedáš, tak tam určo zajdi ;)

      Vymazat
  9. Líbí se mi,jak to píšeš. To s tím autobusem ti rozhodně nezávidím, asi bych se zbláznila strachy.. Je fajn, že jsi narazila na dobrou rodinu :), známá jela do Anglie a dostala tam nějaké hrozně rozmazlené děti, které si ani neuměli sami vyčistit zuby a obout boty a starala se o ně jako o mimina... :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Jojo, s touhle druhou rodinou jsem měla štěstí :)

      Vymazat
  10. Tvoj blog som objavila náhodou len nedávno, ale odvtedy sa teším na každý príspevok. Si svojská, máš zmysel pre humor, príjemný štýl písania a srší z teba bezprostrednosť. Príbehy a zážitky druhých sú pre mňa často inšpiratívne a tie tvoje radím medzi ne. Verím, že budeš ďalej písať aj zo súčasného obdobia a držím palce.

    Mimochodom, vďaka tebe som si spomenula na Tomáša - kedysi som čítala jeho blog na atlase, ale už to bolo dávno - tiež som ho objavila náhodne. Zaujímavé, aký je ten svet malý.

    čitateľka D

    OdpovědětVymazat