Monday 29 December 2014

Budu au-pair ve Švédsku!

Teď by se asi hodil nějaký článek o tom, co jsem dostala na Vánoce nebo tak, že? Ale když já moc na tyhle články nejsem ;) Místo toho vám tady napíšu největší novinku, která by vás mohla zajímat a nadchne především ty, kteří chtěli více článků o Švédsku!

Už loni mě napadlo, že bych mohla odjet někam na sever jako au-pair, ale byla jsem teprv v prváku, ne úplně odhodlaná a bytem vázaná v Brně, takže jsem od toho nějak upustila a celá tahle myšlenka se mi vrátila až teď v říjnu, kdy jsem si tak jednou ležela v Brně v posteli a ve vteřině jsem byla rozhodnutá, že od ledna musím odjet zpátky do Švédska.
Založila jsem si profil na Aupair World a překvapivě bylo docela snadné si nějakou rodinu najít - mezi všemi super rodinami, které jsem buď oslovila sama nebo oslovily ony mě, jsem našla jednu, která je PERFEKTNÍ! Žijí ve Stockholmu na ostrově Lidingö, mají tři děti a psa a jsou prostě nejmilejší! Budu se starat hlavně o ročního Danteho, protože Malva (8) a Leon (10) už jsou větší a dokážou se o sebe postarat sami, takže budu spíš jenom něco jako jejich starší ségra.
Skandinávská studia budu studovat pořád - naštěstí jsou u nás ve škole tak otevření, že se to dá skloubit dohromady a nemusím studium přerušovat.

Takhle napsané a zařízené to vypadá docela jednoduše, ale když jsem o nápadu s au-pair řekla rodičům poprvé, uzemnili mě s tím, že se neumím postarat ani sama o sebe, natož o roční dítě + mám v Brně zajištěný byt do konce srpna a je tedy nutné do té doby platit nájem. Mě ale jen tak někdo neodradí a když mi někdo nevěří, tak mu prostě musím natruc ukázat, že se mýlí, což v tomto případě vedlo k tomu, že jsem se zařekla, že mě nějaká ta plína nerozhodí, začala jsem studovat příručky o dětském vývoji a hledat si za sebe v Brně náhradu - a vyšlo to! 16. ledna odlítám do Stockholmu na 8 měsíců! Sice z toho není můj stávající spolubydlící příliš nadšený, protože jsem mu za sebe do našeho brněnského pokoje našla jako náhradu jednoho Ekvádorce, ale co - třeba vytvořím přátelský vztah mezi jižní Amerikou a Českem ;)

Tak tohle je novinka, kterou jsem vám chtěla sdělit a ještě přidávám jednu fotku z Vánoc, kdy u nás byl můj brněnský kamarád Marcos, se kterým se kámošíme už od května a je to Portugalec a taky první cizokrajný člověk, kterého jsme kdy doma na Štědrý den měli. Na to si u nás doma ale už pomalu začínají zvykat, protože 99% mých kámošů jsou cizinci a mamka se už vždycky jenom ptá, jestli má vařit košér nebo halal nebo je to jedno :D

A jak si užíváte svátky vy? A jak budete trávit Silvestra?

Monday 8 December 2014

Proč nepíšu?

Očividně jste asi všichni zaznamenali, že, co se pravidelnosti týče, udržuju mezi články velkorysé rozestupy ;)
Rozhodla jsem se tedy přiblížit, proč a jak to se mnou ve skutečnosti je.

Já prostě nejsem moc zodpovědný a spořádaný člověk.
Jsem totiž (pozor, bude to nejdřív znít jako oxymoron) určitým druhem perfekcionisty, kdy buď dělám něco tak, abych byla 100% spokojená nebo to nedělám vůbec, což v tomto případě je spíš to "vůbec", protože mě štvou moje fotky, design a mám pocit, že dokud nebudu mít zrcadlovku a někoho, kdo by mě mohl pravidelně fotit, tak nemůžu pořádně přispívat.

Dalším velkým důvodem je to, že nejsem typ, který pořád něco fotí - například, když zažívám něco nového nebo zajímavého, chci si to plně užít a soustředit se jenom na danou aktivitu, ne se zdržovat focením. Takže to pak dopadá tak, že mám sice milion zážitků, ale žádné fotky, a to se pak článek píše hůř, protože většina lidí čte raději články s fotkama než jenom čistý text.

Někdy mám pocit, že v téhle době, kdy je samozřejmostí mít minimálně mobil s foťákem, si všichni všechno fotíme a natáčíme, abychom to mohli sdílet na Facebooku/Instagramu/blogu nebo jakékoli sociální síti, ale ve skutečnosti si tu situaci sami neužíváme a jenom ji zaznamenáváme, abychom mohli dát ostatním vědět, jak strašně zajímavý a šťastný život máme.
Já taky samozřejmě fotím i sdílím a vůbec tady nejsem od toho, abych někoho za něco odsuzovala, protože, jakožto lidé, se potřebujeme sdílet a je to pro nás přirozené, jenom mi jde o to, že se prostě nikdo nevyfotí v oblečení "na lítačku" (staré oblečení, které jsme v dětství nosili ven, abychom mohli chodit do bahna, lézt po stromech, padat do trávy a celkově se úplně zaprasit a nedostat za to vynadáno - většinou to byly úplně ojeté tepláky, tričko, mikina a botasky, které jste často zdědili po starším sourozenci nebo to už prostě bylo někým jednou přežvýkáno).
Taková fotka, že jdete běhat, se může dát na Instagram jenom v případě, že máte pěkné sportovní oblečení - nejlíp značkové.
Já, když jsem chtěla jít nedávno běhat, jsem zjistila, že mám doma na běhání asi jenom taková ta "reklamní velká klučičí trička", tepláky asi z roku 2003 (které mám krátké jako Havel, ale jsou pořád v pohodě na "takové to domácí žvýkání" :D), staré mikiny po někom z rodiny a jediné použitelné boty, které jsem našla, nosí moje mamka, když jde na hřiby => takže sexy outfit ;)
Člověk zkrátka sdílí jenom něco, co je buď pěkné, vtipné, zajímavé nebo neobvyklé. Neúspěchy a selhání se na internetu nevystavují - nebo aspoň ne ty vlastní.
Nakonec jsem tuhle "nechci fotit, chci si to užít" situaci vymyslela tak, že si jednou vydělám milion peněz a budu si platit fotografa, který se mnou bude 24/7 a bude zaznamenávat všechno, co dělám a já si všechno hezky užiju a budu mít i fotky ;)

Důvodem číslo 3 je samozřejmě taky moje lenost - nebudu to popírat a dělat, že mi do toho vždycky něco vleze nebo že jsem tak časově vytížená, že to nestíhám - ne, prostě se mi někdy psát nechce a nemám energii ani náladu, takže prostě nepíšu. Vím, že to asi není moc atraktivní, ale nebudu tady lhát a obhajovat se, protože bych nebyla upřímná a navíc zastávám názor, že co se týče blogu, čas se najde vždycky.

Důvod číslo 4 je taky to, že jsem přes týden v Brně a už nechodím do toho super nejlepšího sekáče, do kterého jsem chodila v Ostravě, což znamená, že nemám tak super sekáčové úlovky, kvůli kterým jsem tady sklízela největší úspěch.
Brno je na sekáče popravdě úplně na nic - jenom samé Genesis s věcma jak na charitu, pak Charlie, kde všechno stojí milion, a pak pár sekáčů, které jsou docela v pohodě, co se týče výběru, ale ty ceny! Nikde tady neseženu kousek za 13 Kč jako v Ostravě a to je hrozně velká změna, po tom, na co jsem byla zvyklá. Proto teď z 90% nakupuju jenom na Votoči a pozoruju, že ty částky, které teď utratím za oblečení, jsou mnohonásobně vyšší, než byly v době, kdy jsem chodila do sekáče k nám do Ostravy.
Z tohoto důvodu jsem taky měla na podzim několik brigád a jednu konkrétně v Tigerovi, což je dánský obchod s takovýma různýma blbůstkama a popravdě řečeno jsem ten obchod milovala do té doby, než jsem tam nezačala pracovat, nezažila extrémně neprofesionální přístup a pak přesně po 14 dnech nedostala výpověď (pozor, neúspěch sdílen!), ale o tom zas příště!

Vím, že jako blogerka jsem úplně na nic, ale já pořád věřím, že to jednou vyjde a budu psát pravidelně a najdu ve svém životě řád a někoho, kdo mě bude pravidelně fotit - jo, s tím řádem je to naivní představa, ale já v ni pořád doufám.

Tenhle článek mimochodem věnuju Verči, kterou jsem potkala minulý týden v Two Faces (jo, já vím že Metro je lepší) a která je mojí první "fanynkou", která se mě nebála oslovit na veřejnosti a sama od sebe mě objala! :)
Dělejte to klidně prosím! Udělalo mi to největší radost a nakoplo napsat nový článek a rozepsat další dva!

Na závěr přikládám fotku svého adventního kalendáře a nejsem sama! S Anie Songe nám podle něj vyšly Vánoce na stejný den, a to 3. prosince :D

A jak se máte vy? 
Chcete se k tomu nějak vyjádřit? Řekněte mi to!