Monday 19 October 2015

Život au-pair: Epizoda 6

A bylo to tady - po necelých 6 měsících jsem se chystala na prázdniny domů do Česka s tím, že se zpátky do Stockholmu vrátím za 5 týdnů a uvidí se, jak budu dále pokračovat.

Tím, že jsem skončila se školou nepřicházelo v úvahu, že bych se vrátila zpátky k našim a nechala se jimi živit nebo si hledala práci u nás. Taky jsem ale věděla, že pracovat jako au-pair už moc dlouho psychicky nezvládnu, a jak se postupem času hromadily všechny naše konflikty se švédským taťkou, začala jsem uvažovat o jiné práci a hlavně o novém bydlení.
Největší překážkou bylo právě to bydlení, protože najít volný byt ve Stockholmu a nečekat na něj několik měsíců nebo i let, je asi tak pravděpodobné jako kdyby zítra Okamura adoptoval rodinku syrských uprchlíků.
Jenomže se stal tak trochu zázrak, protože Lenka dostala super nabídku bydlet v jednom krásném dvoupokojovém bytě v centru Stockholmu, který by měla sama pro sebe a platila za něj tolik, co doposud platila jenom za jeden pokoj na Lidingö - no a tak jsem se téhle příležitosti chytla a tohoto jejího předchozího bydlení se ujala.
Domluveno to bylo tak, že jakmile se po prázdninách vrátím zpátky do Stockholmu, budu už bydlet sama - tedy až na spolubydlícího Martina, typického vysokého blonďatého modrookého Švéda, který pracuje v rádiu a pouští si celé dny hudbu na plné pecky ;)

Jak to ale udělat s prací? Z čeho budu platit nájem, jídlo a celkově všechno, co se týče mého (pře)žití?
Jako au-pair jsem si u své švédské rodiny vydělala 4500 SEK měsíčně, což bylo přesně tolik, kolik by mě stál nájem nového bytu a nezbyly by mi žádné peníze na dojíždění, jídlo a další nutnosti, takže tahle varianta nepřipadala v úvahu.
Jak to teda udělat?
Nakonec jsem to vyřešila takto: zaplatím první nájem - tím pádem budu mít jistotu, že mám měsíc kde bydlet, a během této doby si buď najdu novou práci a budu schopná se uživit, nebo to jednoduše nevyjde a já se vrátím ke své au-pair kariéře/odjedu zpátky do Falkenbergu/prostě vymyslím nějaký úplně nový super plán, jak naložím se svým budoucím životem tak, abych byla spokojená.

Tak jsem se sbalila, rozloučila s rodinkou a odletěla na léto do Česka.
Když se vrátíte po takové době zpátky domů (dobře, bylo to jenom půl roku, ale i tak to byla nejdelší doba mimo domov v celém mém životě), je to jako se zababušit do peřiny, pít horké kakao a jíst zapečené tousty se sýrem, šunkou a kečupem (takhle já si totiž představuju pocit štěstí :D).
Člověk se konečně může zase v klidu nadechnout a cítit se uvolněně, klidně a v míru :D
Nemusíte se bát, že vás někdo vyhodí z práce/z domu/ze země a víte, že je všude kolem vás jenom rodina a kamarádi, které dobře znáte a kteří by vám v případě náhlého nervového zhroucení pomohli a stáli při vás.
Doma je prostě doma, a i když jsem se rozhodla přestěhovat a žít jinde, vždycky to pro mě bude místo, kde se budu cítit nejvyrovnaněji a nejbezpečněji ze všech míst na celém světě.
Celé léto jsem tedy strávila s rodinou nebo kamarády a nabrala energii, kterou jsem potřebovala k novému začátku zpátky ve Stockholmu.
S rodiči a mým mladším a moudřejším já, Esťourem, jsme odjeli na týden na Fuerteventuru, což bylo přesně to, co člověk potřebuje po půl roce ve studeném Švédsku, a pak to byl prostě měsíc plný letních radovánek jako je dělání hvězd a stojek na zahradě, chození po horkém asfaltu naboso, nočního plavání, letního kina, grilování, hraní stolních her do brzkých ranních hodin a mnoho dalšího včetně Colours of Ostrava, takže jsem měla celý červenec o zábavu postaráno.
5 týdnů uběhlo jako voda a já se zase balila do Stockholmu - naši mě samozřejmě zase přemlouvali, ať zůstanu doma a najdu si práci v Česku, ale já už byla v myšlenkách zpátky na severu - v novém bytě s nějakou novou supr prací a vzrušující budoucností před sebou.
Tak jsem tedy odjela a začala svůj nový samostatný život tady ve Stockholmu, na ostrově Lidingö, konečně ve (skoro)vlastním bytě!
Každý den jsem rozesílala desítky e-mailů, volala na miliony různých míst s volnými pracovními pozicemi, chodila se svým životopisem od jednoho místa ke druhému, až se mi po týdnu ozvali z K25, což je restaurace v centru Stockholmu, kde spolu žije v symbióze 11 malých fast-food stánků:

Caffé NERO - italská kuchyně & káva
Lilla Vigårda - burgery
COMBO - všechno možné od švédských masových kuliček až po asijskou kuchyni
SNACK BAR - kebab na všechny způsoby
Grekturken - falafel, hummus, tzatziki, plněné lilky, jehněčí masové kuličky,...
Panini Internazionale - všechno možné od snídaně po večeři - panini, saláty, wrapy, veganské a vegetariánské speciality, dezerty,...
LisaPåVäg - ryby a plody moře na všechny způsoby
Beijing8 - čínské dumplings & čaj & koláčky štěstí
Zócalo - mexická kuchyně
Hattori - sushi
YOI - asijská kuchyně & bubble tea

Zrovna hledali někoho do stánku Grekturken a ozvali se mi potom, co jsem zareagovala na jejich nabídku práce na Facebooku, a bylo to!
Za 3 dny jsem už stála "na place", připravovala saláty, učila se, jak používat pokladnu a celkově všechno, co bylo potřeba.
Tak, a je to venku!
Už je to více než 2 měsíce, co tady pracuju a s au-pairingem se to nedá srovnat - o tom ale zase příště!

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, mám nějaké období, kdy se neumím vyjádřit tak, aby to znělo "hezky česky", což je někdy docela problém, když člověk píše blog. 
Ale nebojte, snažím se s tím něco dělat, jenom to prostě někdy skončí tak, že píšu 4 hodiny v kuse a pak to všechno zase celé smažu, protože se mi to vůbec nelíbí a mám pocit, že melu páté přes deváté.
No nic, zatím se mějte a další epizoda už bude o úplně nové etapě mého života, a to o opravdové práci, (ne)vycházení s penězi, bydlení v bytě se Švédem, dumpster divingu a mnoho dalším!

Tuesday 8 September 2015

Život au-pair: Epizoda 5

Tak jsem si spokojeně žila v téhle nové rodince a všechno se zdálo být fajn, jenomže to bych nemohla být já, aby šlo všechno podle plánu.

Jak už asi všichni víte, na podzim roku 2013 jsem začala studovat obor Skandinávská studia na Masarykově univerzitě v Brně - tím začal můj pravý studentský život zahrnující bydlení s kamarády, málo školy a hodně alkoholu, (ne)hospodaření s penězi, žádný pravidelný denní režim jako jsem měla na střední, a hlavně - přes týden žádní rodiče, kteří by nade mnou drželi pevnou ruku ohledně pravidelného spaní/jezení/chování se slušně/... Ne, že by na mě naši do té doby dohlíželi nějak přehnaně - jsme tři sestry, navíc Holibkovic, takže dohlížet na nás, tři paličaté dcery, je jako boj s větrnými mlýny + navíc už jsem byla dospělá, takže mě tak naši i brali, ale znáte to - když jste doma a bydlíte s rodiči, neděláte takové kraviny, jako když bydlíte s kamarády 170 km od domova.
No prostě Kája v Brně zvlčela a nějaké chození do školy mi přišlo jako málo dobrodružné, takže jsem pořád vymýšlela, co bych mohla dělat, kam jet a jak se vyhnout škole.
První dva semestry byly docela v pohodě - předměty jako Švédština v písních (pěvecký sbor zpívající tradiční švédské písničky), Vikingové (tradice, životní styl a prostě všechno o Vikinzích - víte, že už ve své době dbali na osobní hygienu, aby se líbili svým budoucím protějškům? Tady je úryvek ze stránky vikingove.mysteria.cz: "S hygienou je dokonce spojeno severské jméno označující sobotu - je to laugardagr, den koupele. Vikingové žijící v Anglii si prý česali vlasy, koupali se v sobotu a měnili často šatstvo, aby snáze překonali cudnost žen a podařilo se jim získat za milenky i dcery šlechticů."), Švédská fonetika (nahrávání vlastní výslovnosti a následné posílání této, většinou strašně trapné, nahrávky na posouzení učiteli :D), Švédské psaní textů, Švédské čtení (čtení mých nejoblíbenějších knížek jako Pippi, Děti z Bullerbynu, Madynka, Bratři Lví Srdce,.. ve švédštině), Skandinávská exkurze (návštěva Islandské ambasády ve Vídni a exkurze v IKEA), atd. byly super a taky proto jsem v pohodě zvládla všechny bez problému.
Pak jsem ale na léto odjela pracovat do Falkenbergu, což byla moje úplně první návštěva Švédska, a tak jsem si ho zamilovala, že jsem od návratu zpátky do Česka přemýšlela nad všemožnými způsoby, jak se zase vrátit do "Země masových kuliček, skořicových šneků a náááádherných kluků" :D

Když jsem přijela ze Švédska zpátky do Brna a měla pokračovat ve 3. semestru Skandinávských studií, začalo období, kdy jsem skoro vůbec nechodila do školy a byla na bytě celé dny, aniž bych něco kloudného udělala.
Škola mě nebavila, nevěděla jsem, co se svým životem a pořád jenom přemýšlela nad tím, jak se dostat zpátky na sever. Na víkendy jsem jezdila domů a dělala jako by nic, i když jsem dobře věděla, že to jednou praskne a naši se dozví, že jsem už týdny nebyla ve škole.
Pak mě to ale z ničeho nic napadlo - budu au-pair!
Naši to samozřejmě brali s rezervou a očekávali, že je to zase jeden z mých bláznivých nápadů, které si nakonec rozmyslím nebo neuskutečním - jako například chov obřích šneků, který dopadl asi takto:
No nic, se šneky to nevyšlo, ale i přes silný nesouhlas rodičů jsem už v myšlenkách kula pikle, jak od ledna odjet do Stockholmu a začít hlídat tři díťata švédské rodince. 
Dál už tuhle historku znáte z článku Budu au-pair ve Švédsku!, takže jedeme dál, ať se neopakuju.

Touhle rekapitulací jsem vám chtěla říct, že někdy v březnu jsem se rozhodla, že se Skandinávskými studii končím a zůstávám ve Stockholmu.
Tohle bylo pro naše asi největší sousto, které museli hodně dlouho žvýkat, aby ho mohli spolknout, ale nedá se nic dělat, rozhodla jsem se tak a beru za to všechny následky na sebe, které zahrnují i to, že se od té doby živím sama.

Tak, a je to venku! Teď už můžu zase pokračovat dál :)

Během té doby, co jsem se starala o Filippu a Henryho mi došlo, že au-pairing je sice fajn prostředek, jak se dostat do cizí země a naučit se jazyk, ale celý život tuhle práci člověk dělat nemůže, nebo přesněji řečeno nechce.
I když se mi v téhle rodině líbilo mnohem víc, než v té předchozí, neznamenalo to, že bych u nich chtěla bydlet celý svůj život a být levnou chůvou/služkou až do důchodu.
Být au-pair totiž bude vždycky znamenat, že nikdy nebudete úplně samostatní a všechno budete muset podřizovat těm, kteří vás živí, což je v tomto případě rodina, u které bydlíte, jíte a vlastně trávíte 90 % svého času. 
Samozřejmě to dává smysl - jste u někoho doma, takže musíte dodržovat pravidla, která si oni sami nastaví, a proti tomu přirozeně nic nemám. 
Jde jenom o to, že já osobně upřednostňuju nezávislý styl života, kdy přijdu domů z práce do bytu, který si sama platím a nikdo mi nekecá do toho, co u sebe doma mám nebo nemám dělat. 
Člověk si prostě může přijít domů z práce, zabouchnout za sebou dveře a nemuset dělat vůbec nic nebo si naopak pozvat kamarádky na "babinec" aniž by potřeboval něčí povolení.
Taky se vám nestane, že by vám práce zaklepala na dveře a vy ji nemohli poslat pryč. 
Nebo teda mohli, ale když vám na dveře zaklepe 4 leté dítě se slovy: "Prosímtě, mohla bys mi chvíli dělat společnost?" <--- (tohle fakt doslova řekla!), na to se nedá říct: "Ne, díky, už jsi mě dneska otravovala dost". 
Bylo to zrovna jednou večer, kdy byla zrovna švédská mamča v Norsku, taťka uspával Henryho a Filippa se měla zabavit v obýváku u televize dokud pro ni Alexander nepřišel a nedal ji spát. 
Když jsem ji pozvala dál, lehla si ke mně do postele a byla nezvykle "milá", což znamenalo, že asi něco chce. Zaklapla jsem notebook a zeptala se, co budeme dělat, než se vrátí její taťka a ona půjde spát. Řekla mi:"Mohla bys mě prosím kousnout do loktu?" 
No nic, nastavila loket a já ji kousla. 
Ptám se jí:"Tak co, jaké to je?" 
Filippa: "Srandovní! Můžu tě kousnout taky?"
Tak jsme se navzájem kousaly dokud jsem nezaslechla švédského taťku, jak jde po schodech dolů a poslala Filippu za ním s tím, že v okusování loktů můžeme pokračovat další den.

Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která jasně potvrzuje, že to kousání mají mí svěřenci v rodině.
Když jsem Henryho uspávala po obědě, častokrát to skončilo tak, že jsem spolu s ním usnula i já.
Probouzení už tolik příjemné nebylo, neboť pláč bývá většinou mnohem intenzivnější než klasický budík a navíc se nedá posunout nebo vypnout. 
Ještě horší než pláč je však nepochybně probuzení kousnutím do nosu, kterým mě počastoval můj roční svěřenec jednoho krásného jarního odpoledne - no nekecám, bolelo to šíleně, až jsem měla hvězdičky před očima!
Připomnělo mi to vyprávění mého taťky, který prý zažil úplně to samé, ale kousanec jsem mu tentokrát uštědřila já, díky čemuž má prý od té doby v nose 2 nosní dírky ;))

Tolik ke kousání a zase se můžeme vrátit k tomu, že bydlet v au-pair rodině přináší určité nevýhody:

1) Žádné návštěvy - s kamarády se vidíte jenom mimo domov a nikdy je nemůžete pozvat k sobě
2) Kdykoliv vám může kdokoliv z rodiny přijít do pokoje a vidět, že tam máte šílený bordel
3) Pokud děti spí, musíte se pohybovat naprosto neslyšně a vaše noční výpravy do ledničky budou vypadat jako Mission Impossible
4) Může se stát, že au-pair taťka bude každou chvíli vypínat internet, aby se tyto škodlivé vlny nedostaly k jeho dětem, a vy si tak zvyknete na to, že internet je něco jako seriál na pokračování
5) Věci, které jste na začátku dělali z vlastní dobré vůle se stanou standardem
6) Po tom, co jste 4 týdny trčeli v domě sami kvůli rekonstrukci kuchyně a byli odkázáni místo ledničky na "chladící box", který bohužel vůbec nechladil, se dozvíte, že tu novou mramorovou kuchyňskou desku bude nejlepší vůbec nepoužívat, protože by se mohla poničit, a vy tak musíte připravovat obědy a večeře s tím, že si nemáte kam položit hrnec nebo pánvičku, jelikož 7 metrová kuchyňská deska je v kuchyni jenom na okrasu
Taky samozřejmě dostáváte přednášku několikrát denně o tom, jak byla tato kuchyňská deska drahá a jak je důležité ji neustále udržovat v čistotě
7) Poté, co už 3,5 měsíce používáte koupelnu u svého pokoje a za 14 dní máte jet domů, vám může být sděleno, že už bohužel tuto koupelnu používat nemůžete, jelikož podlaha v ní je ze STEJNÉHO BÍLÉHO MRAMORU jako ona vzácná kuchyňská linka a vy, jakožto člověk, který si barví vlasy na zrz, můžete potenciálně podlahu v koupelně zničit tím, že se vám při každém mytí vlasů barva vymývá a může časen onen bílý mramor zabarvit
8) Může se stát, že vám otec rodiny bude otevírat vaše dopisy a pak vám podá roztrhnutou obálku s tím, že vám přišla pozvánka k prohlídce na gynekologii
9) Nikdy přesně nevíte, jak dlouho vás bude rodina potřebovat, takže se nemůžete spolehnout na to, že máte jisté bydlení a zaměstnání např. na rok dopředu, protože i přes podepsanou roční smlouvu můžou obě strany odstoupit a ukončit dohodu během 14 dní

Je toho mnohem víc, ale tohle jsou hlavní důvody, proč jsem začala přemýšlet o jiné práci, než je au-pairing a byla přesvědčená, že až se vrátím po prázdninách zpátky do Stockholmu, nechci už bydlet u žádné au-pair rodiny, ale sama.

Tak, to je pro dnešek všechno, přidávám ještě pár fotek z mého au-pair období:



Au-pairky poprvé ve švédské IKEI!
 Švédské Velikonoce v "převleku" za Påskkärring = Velikonoční čarodějnici
Když si au-pair potřebuje ostříhat konečky, vystačí si s dětskýma nůžkama :D
Midsommar!

Tak se zatím mějte, mám takové tušení, že Epizoda 6 bude tou poslední Život au-pair epizodou a já budu konečně moct napsat, co se děje teď! 
Pokud vás zajímá cokoliv, co jsem tady nezmínila, nebo se chcete k mým článkům nějak vyjádřit - napište mi to do komentářů! :)

Monday 24 August 2015

Život au-pair: Epizoda 4

V nové rodince jsem nakonec zůstala 4 měsíce, od konce února do konce června, kdy začaly prázdniny a já měla měsíc volno, stejně jako rodiče a děti - Švédi mají totiž průměrně 4 týdny letní dovolené a tahle rodina jich měla dokonce 6!

Když začal Henry chodit do školky, byl můj denní režim mírnější než u předešlé rodiny a taky jsem se vyhla úklidu celého domu, protože si tady tito platili zvlášť slečnu na uklízení.
Můj den tedy vypadal asi takto:
6:30 - 8:15 - připravit dětem snídani, posnídat s nimi, vyčistit jim zuby, vypravit je do školky a připravit jim věci s sebou (např. oběd na výlet, oblečení do tanečků,..)
Jednou ráno, když se Filippa oblíkala do školky, přišla ke mně, a protože ještě neznala slovo 'podprsenka', začala mi odhrnovat výstřih s otázkou: "Jaké máš dneska prsa?" (zkontroluje to) a prohodí: "Hmm, černé!" :D

Naštěstí měli rodiče školku po cestě do práce, takže je z 95% vozili ráno sami a já měla volno celé dopoledne. Když ne, jela jsem s dětmi do školky já, což vypadalo asi takto:
Filippa si stoupla na takový malý "podvozek", který byl připevněný ke kočárku, v něm už seděl Henry a já je tlačila na 15 minut vzdálenou autobusovou zastávku, což nám ale trvalo minimálně půl hodiny, protože jsme cestou museli sbírat ze země všechno, co díťatům padlo do oka, což znamenalo zastavovat každých 10 sekund a u zastávky skončit s kočárkem těžším o 5 kg obsahujícím zejména kamení, klacky a všelijaké druhy rostlin.

Jednou, když jsme takhle ráno čekali s díťatama na zastávce, přijížděly hned dva autobusy za sebou a my měli nastoupit až do toho druhého. Henrymu zrovna spadl dudlík, tak ho zvedám ze země a hledám v kabelce druhý, když se zavřou dveře prvního autobusu, ten odjíždí a já si všimnu, že Filippa, která byla celou dobu u kočárku se mnou, je najednou pryč.
Rozhlídnu se po zastávce, ale Filippa nikde. Otočím se zpátky na autobus a sevře se mi žaludek - "Ona nastoupila do špatného autobusu! Co mám teď proboha dělat?? Zavolat na nějakou autobusovou linku, že mi zrovna ujelo dítě? Nebo rodičům, že jsem nechala Filippu nastoupit do autobusu samotnou, aniž bych si toho všimla?? Co teď bude Filippa dělat??? Vystoupí na další zastávce? Nebo teď brečí v autobuse a nikdo jí ani nemůže pomoct, protože u sebe nemá žádné telefonní číslo? ONI MĚ ZABIJOU!!!!!!!!!!!!!! NE, TO UDĚLÁM SAMA, PROTOŽE JESTLI SE JÍ NĚCO STANE, TAK BYCH SI TO NIKDY NEODPUSTILA!!!!!!!!!"
Je mi na omdlení, cítím, jak se mi svírá hrdlo a napadá mě, že když se rozběhnu za odjíždějícím autobusem, třeba ještě zastaví. Popadnu tedy kočárek s Henrym a snažím se ho rychle rozjet, když ucítím, že je nějak moc těžký a zpoza něj se ozve: "Faktiskt, får jag säga något?", což je Filippina oblíbená věta a ve volném překladu znamená:"Můžu něco říct?" - ta malá příšerka si sedla do košíku, který byl pod kočárkem, takže nebyla vidět!
Už si fakt nepamatuju, co mi to zrovna chtěla říct, ale celou cestu autobusem, tentokrát tím správným, který přijížděl těsně v závěsu za oným "osudným", jsem Filippě vysvětlovala, že do košíku pod kočárkem se za nic na světě nesedá, ale že je správné, že vždycky čeká na autobus, kterým pojedeme všichni a je smrtelně důležité, aby nikdy nikam nenastupovala sama.
Slíbila mi to pod podmínkou, že jí dám svoji melounovou žvýkačku a do školky jsme dorazili bez úhony.

Uff... teď se vraťme k mému dennímu režimu:

8:15 - 12:00 - volno!!! (vlastně jsem měla volno od 8:15 do 14:30 s tím, že musí být hotové prádlo, nádobí a večeře, takže když jsem to stihla ráno, měla jsem volno až do půl třetí ;))

12:00 - 14:30 - uklidit nádobí, postarat se o špinavé prádlo (vyprat, vysušit v sušičce nebo pověsit - u věcí, které by se mohly poničit, poskládat, rozdat) - tohle byla pohodička, prala jsem jak svoje oblečení, tak i jejich a vůbec se neřešilo žehlení, takže krása, a navíc jsem měla každý den čisté prádlo, což bylo taky fajn.
Taky jsem v této době vařila jídlo na večeři, abych ho nemusela připravovat večer s díťaty - ono totiž i to ohřívání bylo večer s dvěma rozjívenými dětmi dostatečně adrenalinové.
Takováto zkušenost mi přišla docela vhod, protože jsem se naučila vařit několik fajn chutných jídel, i když šlo převážně o mleté maso a těstoviny, což bylo jediné, co tato díťata zaručeně jedla:
Příklad jídelníčku jednoho týdne:
Pondělí: masové kuličky, těstoviny/rýže, zelenina
Úterý: lasagne, zelenina
Středa: špagety s omáčkou z mletého masa (švédská verze boloňských špaget), zelenina
Čtvrtek: párečky s rýží/těstovinami, zelenina
Pátek: Tacos s mletým masem, různými omáčkami a zeleninou
Víkdend: Karbenátky s těstovinami/rýží nebo něco z předešlého týdne + zajímavost! 
Sobota je jediný den v týdnu, kdy děti můžou jíst sladkosti! (jojo, fakt to tady tak funguje!) 
Proto se v IKEI ve stánku s jídlem jmenují sladkosti "Lördagsgodis", což doslova znamená: "Sobotní sladkosti".
Jo a taky je tady zvykem si kupovat tyhle sladkosti na váhu, přesně, jak je tomu v IKEI.
Člověk si nabere všechno možné do papírového sáčku nebo kyblíku a pak zaplatí podle toho, kolik jejich cukrovinkový "náklad" váží ;) Jen zřídkakdy si tady někdo koupí balíček bonbonů tak, jako to je zvykem u nás, a když už, tak jsou to z 99% "Bilar", neboli "Autíčka".
Ještě jedna věc ke sladkostem:
Já a můj švédský kámoš Douglas, kterého můžete znát z článku o Falkenbergu z minulého roku, jsme si asi před půl rokem navzájem poslali balíček sladkostí, které jsou typické pro naši zemi, takže jsem mu nabalila tohle:
A on mi poslal plný balík jeho nejoblíbenějších švédských sladkostí, z čehož se daly s požitkem sníst asi jenom 3 věci, protože ostatní byly buď se slanou lékořicí nebo salmiakem, což je prostě něco, čemu se snad ani nedá říkat sladkost :D Ne, dělám si srandu, samozřejmě, že jsem moc ráda, že jsme si s Douglasem udělali takovou zajímavou ochutnávku, a popravdě jsme to se ségrou samozřejmě spořádaly hned, co mi balíček přišel, jenom ty salmiakové bonbony s názvem Lakrisal nám doma leží doteď :D

No nic, zase jsem odbočila od svého denního programu, tak se k němu vraťme znovu, ať to má tady nějaký systém :D

14:30 - 18:30 - cesta pro díťata do školky, vyzvednout je a zavézt domů, což kromě upištěné jízdy autobusem zahrnovalo také tlačit obě díťata do kopce od zastávky až domů, zpívat jim u toho, trhat květiny a opět nakládat kočár kilogramy kamenů, klacků a dalších darů přírody.
Po příchodu domů umýt ruce, převléct Henryho do čistého oblečení a přebalit, Filippa si oblíkla svoje princeznovské šaty, dali jsme si svačinu a hráli si, tancovali a všelijak blbli až do večeře, kdy jsem jenom ohřála předem připravené jídlo a mohli jsme všichni v klidu jíst.
Po večeři se většinou vraceli rodiče, což znamenalo, že jsem měla od díťat pokoj a jenom uklidila kuchyň + hračky a měla volno až do druhého dne.

Takhle to mimochodem vypadá, když večeříme a Henry Penry nechce jíst:


Víkendy jsem měla volné, takže jsem byla spokojená a celkově jsem byla zase šťastná a měla dobrou náladu, že je zase všechno fajn.
Rodina na mě byla moc milá a snažili se mi ve všem vyjít vstříc, takže jsem s radostí uklízela, i když jsem nemusela a byla s dětmi i ve svém volném čase.
Dokonce jsem od rodinky dostala iPhone 4, protože brácha od Denise, který byl mimochodem úplně nádherný :D, pracoval jako operátor v jedné telefonní společnosti a tenhle iPhone mu ležel doma nepoužívaný.
To byl zásadní moment v mém životě, protože já, která jsem měla dosud 2,5 roku starou Nokii a nikdy nezažila pocit "mít svůj vlastní dotykový telefon/smartphone", jsem vůbec nevěděla, co všechno se dá s takovým mobilem dělat.
Snapchat, Messenger, Instagram, WhatsApp - tohle pro mě bylo něco, co jsem znala jenom ze slyšení a přesně nevěděla, k čemu se tyhle aplikace používají.
Navíc jsem doposud brala výrobky Apple jako něco předraženého a nezaslouženě opěvovaného, takže kdyby mi někdo před příjezdem do Stockholmu řekl, že budu mít svůj vlastní iPhone, vysmála bych se mu a řekla, že takhle předražený mobil fakt nepotřebuju.
Tady ve Švédsku je ale iPhone brán úplně jinak, než u nás v Česku - protože mají Švédi 3x vyšší plat, není pro ně iPhone synonymem pro luxus jako u nás v Čechách. Tady mají iPhone i lidé ze sociálně nižších vrstev a navíc jsou tady ceny starších typů úplně jinde, než u nás, takže takový iPhone 4 se dá sehnat v přepočtu za 3000 Kč, což mi přijde jako hodně přijatelná částka.
No, prostě jsem dostala mobil a hodně rychle si zvykla na tenhle smartphonový styl života, který zahrnuje tyto starosti:
1) hledání wifi každou minutu pobytu mimo domov
2) pro zapomenutou nabíječku se vrátíte, i kdyby vám měl ujet autobus
3) při příchodu do kavárny/restaurace/vlastně jakékoli budovy hledáte zásuvku a opět wifi/heslo na wifi
4) focení/natáčení a následné sdílení všeho, co můžete vidět kolem vás včetně jídla, pití, zvířat, dětí, přírodních úkazů + samozřejmě fotky a videa vás samých
5) schůzka s kámoškama, kdy všechny sedíte v kavárně a půl hodiny nepromluvíte ani slovo, protože jste všechny na mobilu

a další.

Co se týče natáčení, nejradši bych měla u sebe kameru puštěnou v jednom kuse, protože bych tak zachytila situace, které fakt stojí za zaznamenání a mohla bych si je pouštět pořád dokola, když bych měla špatnou náladu.
Jedna z nich je například tahle, kterou jsem už psala v diskuzi "Příbehy au-pair" na Votoči, ale přidám ji i tady, protože to je pořád ze života au-pair a nemělo by to tu chybět.
Je to z doby, kdy jsem zrovna bydlela u Lenky, hledala si novou au-pair rodinu a brala jakoukoli nabídku práce, což v tomto případě bylo jednorázové hlídání Alfreda, dítěte z bývalé Lenčiny au-pair rodiny, která bohužel potřebovala jenom jednodenní hlídání a ne au-pair na plný úvazek.
I tak jsem ale byla ráda, že si něco vydělám a budu mít aspoň více referencí.
Tady je tedy ta příhoda:

Když jsem jednou hlídala 4 letého Alfreda od jedné jiné švédsko-americké rodinky, která zrovna potřebovala pomoct, rázně rozhodl, že si budeme hrát na doktora - on bude doktor a já pacient. Pod šaty mi nacpal dvě panenky, jakože jsem těhotná a musela jsem ležet. Vůbec mi to nevadilo, měla jsem klídeček, ležela na posteli a on mi jenom měřil teplotu, poslouchal břicho fonendoskopem, klepal mi na něj kladívkem a sem tam si něco rádoby zapsal do kalkulačky. Takhle ho to bavilo asi 15 minut. Pak mi ale řekl, že mě bude muset prohlídnout důkladněji a že si mám lehnout na zem. Udělala jsem, co mi řekl, on mi vyhrnul šaty až úplně nahoru, vyndal panenky a řekl, že teď si bude muset poslechnout moje břicho pořádně. Přes hlavu mi položil ručník, ať se prý nedívám, a hlavou si mi lehl na holé břicho a poslouchal. Já tam ležím, přemýšlím, jestli je to pořád ještě v rámci "vhodné výchovy" a nechám ho, ať mě teda poslouchá a uvidím, co se bude dít. Alfred, schovaný pod šaty (přehodil si je přes hlavu, takže mu z pod nich čouhaly jenom nohy) si spokojeně leží na mém holém břichu, mi se honí hlavou, jestli to náhodou nevypadá jako dětská pornografie a přemýšlím, jak mu vysvětlit, že se tohle jaksi nehodí, tak si odhrnu šaty, že mu řeknu, ať si jdeme hrát na něco jiného a on se na mě zpod šatů zamračí a říká: "Come on, I am working here!" ("Ale notak! Já tady pracuju!") a přetáhne si šaty zase přes sebe. Co na to říct, asi s ním nehnu, tak ho nechám, ať si mě klidně poslouchá do aleluja a když už tam leží asi 5 minut, opatrně odhrnu šaty, abych se podívala, jak na tom je, a on mi tam bobek usnul :D 
Možná to někomu z vás nepřijde nijak zajímavé, ale já fakt někdy žasnu nad tím, co ta díťata někdy vymyslí a jak to asi vypadá, kdyby nás někdo pozoroval :D

Tak to je pro dnešek všechno, už se moc těším, až budu mít čas napsat další díl!
Snad tyhle epizody stihnu dopsat co nejdřív, abych už mohla psát i o tom, co se děje teď!
Pište prosím vaše reakce, za každý komentář jsem moc ráda a třeba minule jsem se nedozvěděla, jestli mám psát jednotlivé krátké příhody rovnou do těchhle epizod nebo až zvlášť do jednoho článku, tak jsem to udělala podle sebe :D
Takže jestli máte někdy pocit, že se chcete ke článku vyjádřit, tak to určitě udělejte a já budu jedině ráda!

Monday 17 August 2015

Život au-pair: Epizoda 3

Tak už jsem zase měla práci - po déle než 2 týdnech odpočívání a léčení jsem stihla utratit většinu peněz, které jsem si vydělala v minulé rodině, takže se mi teď opravdu hodilo začít znova vydělávat, mít bydlení u nové rodiny a moct u nich žít aniž bych se musela starat o jídlo, placení nájmu nebo čehokoliv, co se týče životních potřeb.

Mamča nové rodinky, Denise, manažerka všech severoevropských poboček jedné španělské módní značky, byla jedna z nejkrásnějších švédských maminek, které jsem kdy potkala - drobná, blonďatá a modrooká (nečekaně), s postavou baletky, řasama až k obočí a Disney úsměvem.
Mohla vážit tak 50 kg i s postelí a přitom dovedla bez mrknutí oka nosit obě svoje díťata v náručí, u toho telefonovat v angličtině, ohřívat večeři a vypadat u toho skvěle i po 10 hodinách v práci, která zahrnovala 2x týdně let nejčastěji do Norska nebo Finska.
Protože pracovala pro módní značku, měla jsem chuť ji každý den vyfotit a dát na lookbook, protože vypadala nádherně, a já si vždycky přála, aby si někdy omylem koupila několik kousků oblečení o pár čísel větších a já bych se pak dobrovolně nabídla, že je za ni vynosím ;)

Otec rodiny, Alexander, švédská verze Bradleyho Coopera, byl typický moderní Švéd, který se o svůj vzhled staral víc, než průměrná česká holka - několikrát denně si měnil košili, používal luxusní parfémy, vlasy se mu leskly víc než jeho manželce, několikrát týdně chodil do fitka a celkově si hodně zakládal na vzhledu nejen svém, ale i všeho okolo něj - děti musely být vždycky krásně oblečené, učesané a čisté, stejně jako kuchyňská linka z bílého mramoru, na které se nesmělo krájet, pokládání horkého nádobí a hrnců bylo přísně zakázáno a nedejbože, že by se na linku vylilo něco kyselého nebo barevného nebo vlastně cokoliv tekutého/lepkavého - tím si člověk zajistil půlhodinovou přednášku na téma "kuchyňská linka musí být neustále čistá, používej místo ní raději kuchyňský stůl".

Starší dcerka Filippa(4), modrooká holčička s oříškovými vlasy, která měla tolik krásného oblečení, že by si s ním bez problému vystačila na půl roku a přitom měla každý den něco jiného.
Kdyby bylo možné pořídit si úplně stejnou výbavu, ale v mém čísle, neváhala bych ani vteřinu - s příchodem do této rodiny mi totiž došlo, že mám dokonale identický styl s 4 letou holčičkou - 90% jejího šatníku tvořily šaty s nespočetně mnoha různými vzory od puntíků, proužků a srdíček přes mašličky a krajky až po kytičky a zvířátka všech druhů, tříd, řádů a čeledí. Kardigany všech možných i nemožných barev, aby se dobře kombinovaly s ostatním oblečením v šatníku, sportovní oblečení nejznámějších světových značek, sukně, kalhoty, legíny a punčocháče pro celou školku, a pak, nejdůležitější kousek celého šatníku - princeznovské Disney šaty, které mohl člověk nosit oboustranně - buď jako zlaté nebo růžové. Tohle byla svátost oltářní - jakmile jsme se vrátili ze školky domů, Filippa se hned převlíkla do svých pohádkových šatů a od té chvíle už to nebyla Filippa, nýbrž princezna Malin.
Jakožto princezna musela mít samosebou koně, kterým jsem měla tu čest být právě já.
Zodpovědně mě přivazovala v provizorní stáji, krmila mrkví a vozila se na mých zádech celé dlouhé hodiny.
Kartáčovala mi hřívu, trénovala moje dovednosti a pořádala dostihové závody, které jsem vždycky, jakožto jediný soutěžící, vyhrála.
I když to zní jako bychom měly s Filippou bezproblémový vztah, nebylo tomu tak - pod maskou nevinného roztomilého děvčátka se totiž skrývalo malé monstrum.
I když byla často dost vtipná, dokázala člověku někdy dost zavařit. Neříkám, že by byla nějak neobvykle zlobivá, ale bylo to s ní prostě o dost složitější, než s jejím mladším bráškou.

Ve Švédsku je výchova dětí v mnoha ohledech hodně odlišná od české, a i když s mnoha českými metodami nesouhlasím a upřednostňuju ty švédské, najdou se u nás i takové, které mají něco do sebe.
Například moje v pubertě nenáviděná věta: "Nebuď drzá!" by se častokrát tady ve Švédsku hodila.
Švédi totiž dbají na rozvoj osobnosti svých dětí natolik, že není výjimkou, aby se čtyřleté dítě ohrazovalo slovy: "Ty o mém těle nerozhoduješ, zuby si půjdu mýt, až budu chtít, protože mám právo rozhodovat se za své tělo sama."
V Česku by takhle věta asi jen tak neprošla nebo by se minimálně setkala s jinou reakcí rodičů než tady ve Švédsku - takový švédský rodič dítěti vysvětlí, že má dítě sice pravdu, co se týče rozhodování o svém vlastním těle, ale zároveň musí dodržovat návyky, které jej rodiče učí a že v tomto případě rozhoduje rodič, kdy se budou čistit zuby a kdy se jde spát, protože rodič nejlíp ví, co je pro dítě nejlepší.
Uff, umíte si někdo představit, že by to takhle fungovalo u nás? Nebo aspoň u nás v době, kdy jsme vyrůstali my sami? Tady by člověk v nejlepším případě skončil s větou: "Val si vyčistit ty zuby nebo ti takovou rozhodnu, že už nebudeš mít rozhodovat o čem!"
Na druhou stranu se musí nechat, že jsem s Filippou zažila hodně vtipných situací, a i když to s ní bylo častokrát na facku, nelituju, že jsem měla na starost zrovna ji.
Jako příklad vtipné situace tady vložím příspěvek, který jsem psala na Votoči do fóra v tématu "Příběhy au-pair":

Je už večer, já jsem po celém dni s díťatama už úplně vyřízená, švédská mamča se zrovna vrací z práce, takže jdeme okoupat děti spolu. 
Malý Henry (1 rok) už spokojeně sedí ve vaně, jeho ségra Filippa (4 roky) se svlíká, a když už je úplně svlečená, místo toho, aby šla do vany, začne si zase oblíkat kalhotky. 
Na tyhle kraviny v tuhle večerní dobu už fakt nemám energii, takže bych jí normálně řekla, ať nedělá blbosti a jde se koupat, ale tím, že tam je i švédská mamča, neříkám nic a schválně pozoruju, jak bude reagovat ona. 
Mamča: "Co to děláš, Filli? Proč si zase oblíkáš ty kalhotky?" 
Filippa: "Chci vyzkoušet, jaké to je mít je na sobě." <--- (???, vždyť je na sobě měla celý den!!!) 
Mamča: (nechá Filippu kalhotky si obléct a chvilku vyčká) "Tak co, jaké to je?" 
Filippa: "Jo, je to fajn." (sundá si kalhotky a jde se poslušně mýt)

Chci na tohle téma napsat samostatný článek, takže více vtipných situací si nechám na něj, myslíte, že to je dobrý nápad? Nebo to mám psát chronologicky přímo tady do těchhle epizod?

Teď zase chvíli o Filippině bráchovi Henrym(1), který byl stejně starý jako Dante z minulé rodiny a stejně jako jeho blonďatý předchůdce, vypadal Henry jako z reklamy na Pampers (které se mimochodem čtou ve švédštině jako "pamperš" :D).
Stejně jako Filippa, zdědil Henry hnědou barvu vlasů po jejich taťkovi a celkově vypadal jako jeho mini verze.

Když jsem v nové rodině začínala, byl to zrovna poslední měsíc, co byl Alexander na mateřské - ano, tady chodí na mateřskou jak mamky, tak i taťkové, a stejně tak tomu bylo i v minulé rodince, kde byl tatínek na mateřské dokonce se všemi třemi dětmi zatímco jeho manželka pracovala (to je taky kapitola sama o sobě - manželky tady často pracují a vydělávají více, než manželé, takže nejsou doma tak často, jako maminky u nás).
S ročními dětmi to tady chodí tak, že nejdřív přijde domů některá z učitelek ze školky na návštěvu, aby se s dítětem skamarádila. Pár dní nato, nebo klidně hned další den, jde dítě do školky jen na pár hodin, aby si vyzkoušelo, jaké to je být v novém prostředí, a když to jde dobře, může začít chodit do školky regulérně jako ostatní - nejdříve třeba jen na 4-5 hodin a pak, když není žádný problém, může zůstat ve školce stejně dlouho, jako starší děti.

Já jsem tedy první měsíc byla s Henrym doma a Alexander se díky tomu mohl vrátit zpátky do práce.
Henry byl prostě roztomilouš a starat se o něj bylo celkem bez problému - bylo to to samé, jako bych se starala o Danteho (a taky jsem ho tak asi první 2 týdny oslovovala :D) a když jsme spolu byli jenom sami dva, všechno probíhalo v klidu - tak tomu ale bylo jenom dopoledne.
Ve 3 jsem už musela vyzvedávat Filippu ze školky, kam jsem jezdila autobusem s Henrym v kočárku (mimochodem, s dítětem v kočárku je MHD ve Švédsku zdarma pro toho, kdo kočárek veze) a to teprv začalo to pravé žůžo.
Filippa totiž Henryho považovala za svoji živou panenku, takže mu prováděla všelijaké nepřístojnosti, které si Henry samozřejmě nechtěl nechat líbit, takže od odchodu ze školky až do příchodu rodičů domů byli tihle dva zdrojem hlasitého křiku, pláče a vzájemných rvaček.
Výjimkou bylo, když měli oba dost energie a dobrou náladu - to pak vypadalo asi takhle:


No nic, musím jít spát, protože už je zase 2:34, takže pokračování příště!

Friday 7 August 2015

Život au-pair: Epizoda 2

Minule jsem se zapomněla zmínit o tom, že ještě před mým odjezdem do Stockholmu došlo k úplně šílené náhodě - na Facebooku mi napsala jedna slečna, že díky Votočvohoz narazila na můj blog a zjistila, že se chystám taky na ostrov Lidingö, kde ona už od srpna pracuje jako au-pair, a že by se prý se mnou ráda sešla až přijedu!
Byla jsem ráda, že už předem znám někoho, kdo se se mnou bude dobrovolně bavit, ale až teď vím, že kdyby mi byla Terka nikdy nenapsala, můj pobyt ve Stockholmu by skončil už po prvním měsíci.
Terka mě seznámila s její další českou kámojdou Lenkou, takže jsme spolu chodily na kafe ve třech a řešily naše každodenní patálie s díťaty, které jsme měly na starost.
Lenka už v té době pracovala jako učitelka v mateřské školce, takže nebydlela s její minulou au-pair rodinou, ale v bytě, který sdílela s jedním Švédem - neříkám to jenom tak, uvidíte,
co všechno se na světě může stát a jak je život někdy neuvěřitelně nepředvídatelný.

Pojďme tedy dál:

Jelikož se situace v mojí au-pair rodině stále vyhrocovala a já neměla sílu vést válku se švédskými rodiči do nekonečna, rozhodla jsem se, že si začnu hledat rodinu novou.
Překvapivě rychle se mi ozvala jedna, která bydlela asi 40 minut od té původní a po společné schůzce i s jejich dětmi jsme se domluvili, že u nich můžu začít hned, jakmile to bude možné.
Hm, to bylo super, až na to, že jsem udělala něco, za co mě tady 90% z vás zavrhne, ale nemá smysl tady lhát, takže se připravte, že vás teď asi docela naštvu.
Když jsem se s touhle novou rodinou domlouvala na pracovních podmínkách, nezmínila jsem se jim, že jsem nemocná. Bavili jsme se jen o tom, že dokud si odpracuju svoje povinné hodiny, oni se nebudou starat o to, jak dlouho spím, nebo co dělám ve volném čase.

Rozhodnutá ukončit utrpení v původní rodině jsem se vrátila domů a oznámila švédským rodičům, že se chystám odejít hned, jakmile si za mě najdou náhradu.
Tím jsem však způsobila hádku vikingských rozměrů - prý od nich přece nemůžu odejít, oni mě doma chtějí a nevidí důvod, proč bych od nich měla odcházet. Vysvětlovat jim, že mi sami řekli, že "au-pair, která po práci jenom spí, opravdu nechtějí", bylo marné.
Trvala jsem na tom, že u nich zůstanu do té doby, než si za mě najdou náhradu, ale atmosféra v domě od té hádky natolik zhoustla, že jsme se nakonec domluvili na odjezdu do konce týdne.
Nejhorší na tom bylo, že s Leonem, Malvou a Dantem jsme se za uplynulý měsíc stihli natolik sblížit, že jsem je brala jako svoje vlastní sourozence.
Tím, že jsem s Dantem trávila více času, než jeho rodiče, jsme si na sebe zvykli natolik, že si mě pletl se svojí opravdovou maminkou a ze všeho nejvíc mi trhalo srdce to, že problém nebyl ve vztahu mezi mnou a dětmi (jak by se dalo předpokládat, když jde o au-pairing), ale v tom, co jsem dělala/nedělala ve svém volném čase.

Tohle bylo asi to nejtěžší období. Zima, tma, stres, dilemata.
Začala jsem mít hrozný strach, že se to pokazí i u té druhé rodiny a já si tímhle budu muset projít znova a navíc mě hrozně užíralo moje svědomí, že jsem jim zatajila svůj zásadní problém, a to, že mám mononukleózu.
Znovu jsem se dostala do kolotoče - letět domů / odjet do Falkenbergu / přiznat se.
Lámala jsem si s tím hlavu ve dne v noci, střídavě hledala letenky do ČR a vlaky do Falkenbergu, až nakonec vyhrálo moje svědomí, které mě přinutilo přiznat se nastávající rodině, že jsem nemocná.

Konečně se mi ulevilo.
Sice jsem si tak zavřela dveře k nové rodině, ale ten pocit úlevy za to fakt stál.
Zrovna jsem si vyhledávala spoj do Falkenbergu, když mi přišla zpráva od Terky s otázkou, jak se mám a já jí vyklopila, co se všechno stalo.
Asi hodinu nato jsme se všechny tři i s Lenkou sešly ve městě, a ty moje milé holky vymyslely, že u nich můžu zůstat, dokud si nenajdu jinou práci tady ve Stockholmu.
Tohle je přesně to, co mě na životě baví - nikdy nevíš, kdo a co tě v životě potká a jakým způsobem tě ovlivní.
Sbalila jsem si tedy svých pět švestek a strávila několik dní u Terky a její au-pair rodiny.
Pak si mě pod křídla svého bytečku vzala zase Lenka, která mi poskytla svoje bydlení, společnost a psychickou podporu po dobu 2 týdnů.
Mezitím, co jsem měla čas odpočívat, držet jaterní dietu, jíst ostropestřec mariánský (super věc na játra!) a nestresovat se, jsem se stihla dostat z nejhoršího a na další návštěvě v nemocnici už byly moje jaterní testy zase v normě.
Dny se začaly prodlužovat, já začala mít více energie a celkově jsem se cítila fyzicky i psychicky zase fajn.
Díky Lenčiným známostem ze školky se mi poštěstilo, že o mě měly zájem hned dvě rodiny, které obě nabídly mnohem lepší finanční ohodnocení, než je u au-pair zvykem.
Nakonec jsem si vybrala tu, která mě byla schopná ubytovat dřív a tím jsem zase získala pevnou půdu pod nohama.

A jak to bylo dál? To se dozvíte zase příště!
Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova! (ojoj, píšu to jako obvykle v noci/brzy ráno a je zrovna 3:57, tak to prosím berte na vědomí)

Wednesday 5 August 2015

Život au-pair: Epizoda 1

Nikdy neuvěříte, co všechno se za tu dobu, co jsem tu naposledy psala stalo!
Je toho fakt milion, tak to asi udělám tak, že to rozdělím na jednotlivé "epizody", ať vás nezavalím hned v prvním článku.
Posledně jsem vám prozradila, že se chystám do Švédska jako au-pair a pak se po mně slehla zem - protože jsem to prostě já, chodící skandál, a žít klidný spořádaný život u mně nepřipadá v úvahu.

Začalo to tedy takhle:
Týden před odjezdem jsem chytla angínu, kterou jsem odmítala přijmout jako něco, co by mě mělo před odjezdem zastavit, a nadopovaná antibiotiky jsem i přes nesouhlas rodičů odletěla do Stockholmu.
Všechno se zdálo být super - švédský taťka mě vyzvedl na letišti a jeli jsme do školky vyzvednout ročního Danteho (oni totiž všichni Švédi začínají chodit do školky už od 1 roku - trošku hustoles, co?).
Dorazili jsme do školky a už se na mě smál malý blonďatý modrooký roztomilouš, kterého si pamatuju z fotek, co mi poslala jeho švédská maminka, tak se k němu hned nakláním, že se pozdravíme, a v tom zvednu oči ke švédskému tatínkovi, který zrovna zvedá do náručí další naprosto identické blonďaté modrooké mimčo - Danteho, tentokrát toho pravého. 
Nekecám, ale prostě takhle podobná dvě díťata, která nejsou vzájemně nijak pokrevně příbuzná, jsem ještě nikdy neviděla! Jako by nebylo málo, že naprosto všichni jeho "spolužáci" byli modroocí a blonďatí, ale tenhle jeden konkrétní (myslím, že se jmenoval Johannes) byl prostě jako Danteho dvojče.
Před tatínkem jsem to nakonec uhrála na to, že jsem kamarádská ke všem dětem na světě a zamávala dalším třem blonďákům, co byli poblíž, abych nevypadala, že nepoznám dítě, o které se mám následujících 8 měsíců starat.

S Dantem jsme si nakonec padli do oka hned po příjezdu ze školky a hráli si celé odpoledne, což bylo fajn, protože mě jeho rodiče několikrát předem varovali, že je plachý a bude mu trvat několik dní, než se se mnou skamarádí - prý si s jejich minulou au-pair nechtěl hrát celé první 2 týdny (nojo, nic proti jejich minulé au-pair, teď už jsme shodou okolností kámošky, ale byla jsem šťastná jako blecha, že mi jde něco líp, než někomu předtím ;))

Seznámení s Leonem (10), Malvou (8), švédskou maminkou a pejsanem proběhlo nakonec hladce a všechno se zdálo být tak, jak má - přidělili mi krásný pokoj, opravdu se zajímali o to, abych se u nich dobře cítila a celkově jsem z toho měla dobrý pocit.

Po 3 dnech, co jsem dobrala antibiotika a stihla se překvapivě rychle začlenit do rodiny, jsem se z ničeho nic osypala od hlavy až k patě vyrážkou, takže jsem vypadala, jako bych spadla úplně celá do kopřiv, a to jsem už začala tušit, že asi něco není v pořádku - no a taky že nebylo!
V nemocnici mi vzali krev a zjistili, že jsem celou dobu vůbec žádnou angínu neměla - byla to totiž mononukleóza.
Kdyby se tohle stalo v Česku, byl by to konec mojí au-pair kariéry - lehnout do postele a ležet minimálně měsíc v klidu, držet přísnou jaterní dietu a nenamáhat se minimálně příštích 6 měsíců.

No ale jelikož jsem byla ve Švédsku, kde se mononukleóza vůbec neřeší tolik, jako u nás - švédská doktorka napsala mojí au-pair rodině dopis, že mám sice mononukleózu, ale o děti se nadále starat můžu a že to časem přejde samo. Dostala jsem předpis na léky proti vyrážce a šla domů.

Moje české rodiče samozřejmě málem trefil šlak a hnedka chystali můj odlet domů do Česka.
Jenomže já to prostě nemohla vzdát po pouhých 4 dnech a i přes naléhání celého mého košatého rodokmenu jsem na vlastní nebezpečí zůstala.

Začátky byly těžké - jelikož jsem přijela v lednu, byla ve Švédsku zrovna polární noc, která se sice projevuje ve Stockholmu mírněji než třeba v Laponsku, ale i tak byla úplná tma minimálně 17 hodin denně.
Taková polární noc (ZDE odkaz na písničku Polar Night od finského zpěváka jménem Tuomo, jen tak mimochodem!) je docela zápřah i pro zdravého člověka, takže já s mononukleózou, která navíc spím hodně i za normálních okolností, jsem se cítila jako medvěd, kterému je odpírán zimní spánek a jediným cílem každého dne pro mě bylo odpracovat si svých povinných 6-9 hodin a jít spát.

Vypadalo to asi takhle:
7:00 - 8:15 - připravit snídani a svačiny do školy, nakrmit Danteho, vypravit děti do školy/školky
8:15 - 8:45 - zavézt Danteho do školky (pokud tak neudělali rodiče)
8:45 - 10:00 - úklid domu (vysát nebo vytřít jedno z pater, utřít prach, apod.) + venčení psa
10:00 - 13:00 - volno!!! = spánek
13:00 - 19:00/20:00 - vyzvednout Danteho ze školky, starat se o něj až do společné večeře + venčení psa

Víkendy a pátky jsem měla většinou volné, takže ty jsem většinou strávila spaním do 3 odpoledne, najedla se a zbytek dne strávila v posteli u Skype s kamarády/rodinou nebo sledovala seriály. Na nic jiného jsem neměla energii a i když jsem toho tolik naspala, nikdy jsem se necítila úplně vyspaná.
Byl to můj volný čas, takže jsem si řekla, že si můžu dělat (nebo spíš nedělat), co sama uznám za vhodné a rekreace u mě byla na prvním místě. Ono ostatně nebylo moc co dělat i tak - ta zima, tma a sníh za oknem mě fakt nelákaly vyrazit si ven a trávit tam hodiny jenom proto, že se to má - tady jsem ale narazila hodně tvrdě. 
Protože se ve Švédsku mononukleóza tolik neřeší, lidi o ní moc neví, takže moje vysvětlování, že jsem hrozně unavená a jsem ráda, když se vůbec dokážu postarat o děti a domácnost, je vůbec nezajímalo, a stáli si za svým, že bych měla být víc aktivní a jít dětem příkladem.
Tohle docela chápu - chtějí, abych byla starší sestrou jejich dětí a trávila s nimi svůj volný čas, a to bych taky byla ráda dělala, jenomže ne s mononukleózou.

Došlo mi, že to takhle dále nepůjde a začala jsem přemýšlet o tom, co budu dělat dál.
Mám se vrátit do ČR? Nebo si najít jinou au-pair rodinu, které bude jedno, co dělám ve svém volném čase? Nebo mám jet do Falkenbergu, kde jsem pracovala v létě v obchodě s oblečením a zrovna mě tam potřebují + šéfka mi sama nabídla, že mám přijet a budu mít volnější režim?

Každá z možností má své klady i zápory:

1) Návrat do Česka:
Když se vrátím do Česka, tak si neodpustím, že jsem to vzdala a navíc už jsem počítala s tím, že nebudu chodit do školy a pronajala byt v Brně jednomu Ekvádorci, pamatujete?

2) Falkenberg:
V zimě je Falkenberg "mrtvé město", což znamená asi 20 000 lidí a oproti 2 milionovému Stockholmu by to byl docela velký skok. Když jsem tam byla v létě, bylo tam 3x více lidí, navíc bylo krásně, teplo a člověk mohl chodit k moři a procházet se na pláži. V zimě tohle všechno odpadá, takže bych se tam asi ukousala nudou.

3) Najít si novou rodinu:
Fajn, to by bylo supr, ale jak jim vysvětlit, že ve volném čase budu jenom spát, protože mám nemoc, která se ve Švédsku vůbec neřeší? Navíc někomu vysvětlovat, že jsem nemocná a mám hlídat jejich děti je asi úplně nepřesvědčí, i když mám to jejich švédské potvrzení, že k dětem můžu. A jak takhle narychlo někoho vůbec splašit? Najde se vůbec taková rodina, které bude jedno, že pořád spím?

Nebo existuje ještě úplně jiná možnost?
Dilema, dilema, dilema.

Zajímá vás, jak to nakonec bylo? 
Tak to si počkejte na další článek! A ne, nebude to za dalšího půl roku, nebojte! :D